Kouč Venera: Naučil jsem Vary útočit

Karlovy Vary - Odemkne, otevře dveře, ale do místnosti s kulatým stolem vejde jako poslední. Usadí se do stejného křesla jako obvykle a vyžaduje pevný zasedací pořádek. Novináři vedle něj, mluvčí klubu naproti. I při rozhovorech dbá padesátiletý trenér karlovarský hokejistů Zdeněk Venera na vítězné rituály.

Zdeněk Venera | foto: Martin Stolař, MF DNES

"Nesmí toho být zase moc, aby člověk nepřemýšlel, jakou si vezme propisku. To nejde," říká.

Místnost pro rozhovor je v prvním patře stadionu, na jehož chodbě visí plakáty z historie klubu. Pokud si prohlédnete jen ty extraligové, tedy od roku 1997, zjistíte, kolik trenérů se za tu dobu v Karlových Varech vystřídalo. Jenže až ten poslední dokázal klub přivést do play-off.

A letos dokonce až do finále, v němž Vary drží se Slavií vyrovnaný stav 2:2 na zápasy.

Tvrdil jste, že když vás něco žere, nemůžete usnout. Jak to bylo po úterní porážce, která vám v poslední třetině utekla během 106 vteřin?
Ne, že nemůžu usnout. Ale vzbudím se hodně brzo ráno. Na usnutí mám spolehlivý recept – štamprli slivovičky.
Ale v úterý jsme na stadionu poseděli u cimbálu (hymnu při finále ve Varech hraje cimbálový soubor z Mutěnic u Hodonína, hraje pak i pro hosty VIP salonku), vypilo se nějaké víno, zazpívali jsme si moravské písničky a bylo to v pohodě.

Měníte po porážkách nějaké rituály, aby se změnil i výsledek? O den později jste smetli Slavii 8:2.
To se musí. To jsou věci, kterými si člověk práci zpestřuje. Mám vyhrávací bundu, tričko, boty...

Zjevně pomáhají. Vaším cílem bylo z Varů udělat respektovaný klub. Máte pocit, že už se vám to povedlo?
Účast ve finále tomu určitě pomohla. První rok jsme byli v televizi snad jen jednou, což byl úplně minimální počet, který vyplýval ze smlouvy, kolikrát musí být klub v televizi. To se letos hodně změnilo. Navíc se tu staví nová hala. Vary jsou na dobré cestě. Už si mohou i vybírat hráče. Ne brát jen to, co jinde zbude. Kdybych byl hráč a dostal teď nabídku z Varů, nerozmýšlel bych se.

. Zdeněk Venera

padesátiletý  kouč hokejistů Karlových Varů, s nimiž ve finále proti Slavii senzačně bojuje o extraligový titul.
Titul získal jako hráč v dánském Frederikshavenu. A jako generální manažer Zlína v roce 2004. Jako trenér byl nejblíž prvenství v roce 1999, kdy jeho Zlín podlehl Vsetínu 0:3 na zápasy. Po sezoně mu ve Varech končí tříletá smlouva a mluví se o tom, že by se mohl vrátit do Zlína.

A jako trenér?  Po sezoně vám zde končí smlouva. A mluví se o tom, že byste se mohl vrátit do Zlína.
To jsem si naběhl. Tyhle věci se dávají dohromady až po sezoně. Mám nějaký názor. Ale teď není správný čas se k tomu vyjadřovat.

Dříve jste měli ve Varech i problém domluvit si přípravné zápasy. Kouč Slavie Růžička kdysi řekl, že s východními Němci hrát nebude. Jak vlastně hráli východní Němci?
Měli ligu se dvěma týmy. Dynamo Berlín a Dynamo Weisswasser. Hráli spolu pořád dokola. Šance na titul byla dost velká.

Tak to byla asi velká urážka.
Ale já to chápu. Taky bych si vybral soupeře, který je blíž. A nebude mít halu, kde je zima i v srpnu.

Co jste si vlastně myslel vy, když jste před třemi roky přišel do Varů? Proč jste jejich nabídku vzal?
Ve Zlíně jsem byl šíleně dlouho. Hráč, trenér mládeže, mužů, generální manažer. Klub fungoval, ale už jsem cítil stereotypy. Chtěl jsem jít zkusit štěstí tam, kde to ještě po sportovní stránce tak nefungovalo.

. Co také Venera řekl

O karlovarském týmu
Nevidím teď u nás zbytečného hráče. Myslím tím hráče, se kterým je zbytečné ztrácet čas, který se nebude ještě zlepšovat. Tohle jsem v předchozích letech říct nemohl.

O překvapivém postupu do finále
Nasmáli jsme se, když jsme zjistili, že Slavia i Liberec už měly v Českých Budějovicích na finále zamluvený hotel. A ve Varech ne.

O svém hokejovém průšvihu
Byla to bitka se Sovětským svazem na MS juniorů. Měl jsem pak zastavenou činnost. Sice mi trest z dvou let snížili na půl roku, ale v reprezentaci to byl můj konec. V té době bylo možné všechno, jen ne rvačka se Sověty.

Máte pocit, že za tři roky, co jste ve Varech, jste je naučil hrát útočněji?
Věřím, že jo. Ale ještě pořád slyším, jaký jsme defenzivní a destruktivní tým. Když se podívám na semifinálové výsledky, tak všichni, co hrají atraktivní hokej, dali míň gólů než my. Ale je pravda, že první sezonu nám často na výhru stačily dva góly.

Bylo jednodušší tým zlepšit po herní stránce proto, že byl před vaším příchodem dobře fyzicky připraven?
Určitě. To byl základní předpoklad. Ale je to stejné, jako když má auto silný motor. Ještě to neznamená, že pojede dobře. Ale když jsem viděl, co jsou ti borci schopní zvládnout... Byli jsme na Klínovci na kole a viděl jsem Milana Procházku, jak spadl v kopci z kola a zůstal v křeči ležet. Nemohl se postavit. Byl totálně vysílený, ale neodmlouval. (Do řeči skočí mluvčí Jiří Holý: "Tvrdá příprava začala za trenéra Rulíka. Když přišel, nechal hráčům udělat testy a prohlásil, že jsou jak rekreační hokejisti.") Prostě byli zvyklí, že z tréninku jsou schvácení a mají křeče. Já jim dal cvičení na koordinaci pohybů a oni se divili, že to není trénink.

Největšími tahouny týmu jsou útočníci Kumstát se Skuhravým. Za poslední roky šli hodně nahoru. Hned jste poznal jejich rezervy?
V týmu byli kondičně a silově dobře vybavení hráči. A to nejen oni. Měl jsem pocit, že jim je potřeba přidat víc herní chytrosti, hravosti, tvořivosti, což se povedlo. Už to není jen honění někoho po ledě a srážení se. Speciálně ti dva to dotáhli do reprezentace. Je radost s nimi pracovat. Jsou to borci, kteří to nikdy nezabalí a dovedou zlomit zápas. Zpočátku i za cenu menší herní kázně.

Myslíte u kapitána Skuhravého?
Hrozně nerad prohrává. Dokáže ho vytočit každá maličkost. Dřív nás víc sledoval z druhé strany stadionu. Teď je poznat, že o co míň sedí na trestné, o to víc je vidět na ledě.