"Při party museli vypít sklenici s několika panáky kořalky, do které jim mazáci hodili ještě živou akvarijní rybičku. Měli jsme tam taky Rusa Vasiljeva, který rybku vytáhl za ocas, položil na stůl a párkrát praštil lahví od piva. Pak si ji hodil do drinku, polknul a omlouval se: Sorry, kluci, já živou nemůžu!" Obyčejně však křtění bažantů probíhá umírněněji. Po dvou měsících sezony se hráči roztřídí, zjistí se, kdo má na NHL a kdo ne. Při zápasech v New Yorku nebo na Floridě se objedná stůl v nejluxusnější restauraci v nejbohatší čtvrti a mužstvo vyrazí na večeři.
Protože se o útratu podělí právě noví jedinci, každý se samozřejmě láduje vyhlášenými specialitami. "Proč bych si neužil, když je to zadarmo," řeknou si hokejisté.
"Objednávají se archivní vína," vybavuje si Tichý.
"Po jídle pěkně nejdražší doutníček a nohy na stůl," pamatuje si zase bývalý útočník Tomáš Jelínek na svůj jediný ročník v Ottawě.
"Když byl bažant Radek Bonk, nejvíc se hojil Rus Jašin," tvrdí Rudolf Crha z agentury IMG, zastupující sportovce celého světa. "Kouřil cigára a vybíral lahve za sedmdesát dolarů." Na účtu se pak objevuje částka v desítkách tisíc dolarů. Ta se rozpočítá mezi zelenáče, kteří se vždycky modlí, aby jich v sestavě bylo co nejvíc. "V půlce prosince poletíme na pár utkání do New Yorku, kde mě to čeká. Připravuju se na slušnou sumu," řekl obránce František Kaberle, proplouvající premiérovou sezonou v Los Angeles. Poněvadž na soupisce týmu mnoho druhů nemá, může za občerstvení zaplatit v přepočtu i čtyři sta tisíc korun.
Proces vítání mládenců někde míří proti dlouhým vlasům. Forvard Michal Grošek vyrazil z Moravy ozdoben odrostlým "mikádem", jež kolegové za Atlantikem přeměnili na kraťoučkého ježka. Podobně dopadl Slovák Robert Döme.
Svérázný zvyk panoval v Calgary v osmdesátých letech, kdy v klubu působil Jiří Hrdina. "Jména nováčků se napsala na lístky a ty se naházely do klobouku," vypráví křídlo mistrů světa z roku 1985. "Vylosovaný nebožák si lehnul na masérský stůl a ostatní mu na těle oholili každý chlup. Tenkrát to odnesl gólman Dadswell. Později v Pittsburghu už jsme pořádali jenom večeři." Pouze Jaroslav Pouzar, trojnásobný vítěz Stanley Cupu v Edmontonu, takové akce z Kanady nezná. "Za nás nic nebylo, třeba to tam přinesli Evropani," napadá jej. "V sedmnácti mě v Budějovicích starší hráči křtili.
Ne že bych jim platil jídlo, to spíš oni mě opili, pak hodili do ledové vody a postříkali hasicím přístrojem." Traduje se, jak někde v NHL "greenhorn" pro pobavení veteránů tancuje na baru, naživo s kapelou zpívá návštěvníkům podniku, baletí na krasobruslařských nožích nebo saje pivo brčkem na čas. Tradice se drží, každý si prožil roli oběti a nechce ji následovníkům upřít.
Protože se o útratu podělí právě noví jedinci, každý se samozřejmě láduje vyhlášenými specialitami. "Proč bych si neužil, když je to zadarmo," řeknou si hokejisté.
"Objednávají se archivní vína," vybavuje si Tichý.
"Po jídle pěkně nejdražší doutníček a nohy na stůl," pamatuje si zase bývalý útočník Tomáš Jelínek na svůj jediný ročník v Ottawě.
"Když byl bažant Radek Bonk, nejvíc se hojil Rus Jašin," tvrdí Rudolf Crha z agentury IMG, zastupující sportovce celého světa. "Kouřil cigára a vybíral lahve za sedmdesát dolarů." Na účtu se pak objevuje částka v desítkách tisíc dolarů. Ta se rozpočítá mezi zelenáče, kteří se vždycky modlí, aby jich v sestavě bylo co nejvíc. "V půlce prosince poletíme na pár utkání do New Yorku, kde mě to čeká. Připravuju se na slušnou sumu," řekl obránce František Kaberle, proplouvající premiérovou sezonou v Los Angeles. Poněvadž na soupisce týmu mnoho druhů nemá, může za občerstvení zaplatit v přepočtu i čtyři sta tisíc korun.
Proces vítání mládenců někde míří proti dlouhým vlasům. Forvard Michal Grošek vyrazil z Moravy ozdoben odrostlým "mikádem", jež kolegové za Atlantikem přeměnili na kraťoučkého ježka. Podobně dopadl Slovák Robert Döme.
Svérázný zvyk panoval v Calgary v osmdesátých letech, kdy v klubu působil Jiří Hrdina. "Jména nováčků se napsala na lístky a ty se naházely do klobouku," vypráví křídlo mistrů světa z roku 1985. "Vylosovaný nebožák si lehnul na masérský stůl a ostatní mu na těle oholili každý chlup. Tenkrát to odnesl gólman Dadswell. Později v Pittsburghu už jsme pořádali jenom večeři." Pouze Jaroslav Pouzar, trojnásobný vítěz Stanley Cupu v Edmontonu, takové akce z Kanady nezná. "Za nás nic nebylo, třeba to tam přinesli Evropani," napadá jej. "V sedmnácti mě v Budějovicích starší hráči křtili.
Ne že bych jim platil jídlo, to spíš oni mě opili, pak hodili do ledové vody a postříkali hasicím přístrojem." Traduje se, jak někde v NHL "greenhorn" pro pobavení veteránů tancuje na baru, naživo s kapelou zpívá návštěvníkům podniku, baletí na krasobruslařských nožích nebo saje pivo brčkem na čas. Tradice se drží, každý si prožil roli oběti a nechce ji následovníkům upřít.
