"Myslel jsem si, že mám jen vyražený dech. V šatně jsem si lehl na zem a dal nohy nahoru. Když se to nelepšilo, rozmyslel jsem se a do třetí třetiny už nenastoupil," vzpomíná Kumstát na minulé březnové pondělí. To, že už nešel hrát, mu zachránilo život a ponechalo možnost dál hrát hokej.
Když bolesti v břichu neustupovaly, odvezl ho lékař do znojemské nemocnice. "Ještě jsem se domlouval, kam potom přijdu na večeři," říká Kumstát. Místo ní skončil ještě týž večer na operačním stole. Už jen zdálky slyšel, jak doktor nařizuje: "Volejte na ARO." "Pak mi říkali, že kdybych šel hrát dál, krev by se rozproudila, padl bych a možná už se neprobral," mrazí ještě teď vysokého chlapa.
Den po operaci si nechal na pokoj přivézt televizi, aby mohl šestý zápas sledovat. "Ale nešel chytnout druhý program. Nechal jsem se převézt do televizní místnosti," vypráví Kumstát. Vítězství Znojma mu zlepšilo náladu, bolesti ustoupily. Přišel však sedmý duel, úspěch Slavie a definitivní konec jeho týmu v play off. Tou dobou měl Kumstát přece jen jiné starosti.
Nebyl zvyklý tak dlouho jen ležet, postel ho tlačila. A na tekuté stravě si také moc nepochutnal. "Starali se o mě, co mohli, ve Znojmě jsou na hokejistu všichni hrdí. Přesto jsem rád šel domů," říká. V Prostějově mu vyvařuje babička a metrákový chlap dojídá, co v nemocnici nemohl.
Dlouho spí, po obědě se jde zase natáhnout, polehává. Je unavený. Ale o svoji další kariéru obavy nemá. "Slezinu člověk potřebuje hlavně v dětství pro tvorbu krvinek, v dospělosti už tolik ne. Bratranec o ni přišel, je stejně starý jako já a žádné potíže nemá. Jen je náchylnější na nachlazení," zjistil si. Připravuje se na den, až sňatkem stvrdí pětiletou známost se slečnou Katkou. "Měl jsem z pekla štěstí," uvědomuje si.
