Někdejší geniální centr ještě geniálnější sovětské pětky, která neměla v historii obdoby. Sám přiznává: "Občas vzpomínám na to, jak jsme hráli. Dnes už to nejde okopírovat."
Vyhrál vše, co se dalo. Je mistrem světa, má zlato z olympiády, na ruce prsten pro vítěze Stanley Cupu. I proto byl minulý čtvrtek během mistrovství světa v Quebeku uveden do hokejové Síně slávy.
V očích se mu však leskly slzy, jen deset dní předtím mu zemřela matka. "Chtěl bych jí tu poctu věnovat, celý život mě podporovala."
Muselo být těžké sem přijet.
Bylo. Stalo se to v době, kdy jsem byl obchodně v Austrálii. Volala mi to žena a já pak cestu okamžitě zrušil a vrátil jsem se do Moskvy. Strávil jsem pět dní s tátou, aby nebyl sám. Je to pro mě obrovská ztráta, bylo by krásné mít rodiče tady při takové události.
Bavme se o veselejších věcech. Byl jste členem nejlepší pětky hokejové historie. Chybí vám ty časy?
Občas vzpomínám, jak jsme spolu hráli, kolik zápasů jsme vyhráli, kolik radosti jsme přinesli lidem kdekoliv na světě. Byli jsme skvěle sehrání, bylo nás pět a tím pádem byla síla pětinásobná.
Jak často se spolu setkáváte?
Jen zřídka. Ale když jsme se před dvěma lety sešli na exhibici na Rudém náměstí, pořád jsme si neskutečně rozuměli. Nevadilo, že jsme už pomalejší, zůstala nám schopnost porozumění a schopnost přemýšlet. Krásné vzpomínky.
Myslíte, že se ještě někdy může zformovat taková řada?
Těžko říct. Dnes je hokej mnohem individuálnější. Hráči se v klubech mění příliš rychle. Ale doufám, že nová generace, jako je Malkin, Ovečkin, Kovalčuk a Dacjuk, má před sebou skvělou budoucnost a může vrátit Rusko na výsluní.
Dneska jsou pro Rusy největšími soupeři Kanaďané. Jaké to bylo za vás? Brali jste jako většího rivala Kanadu, nebo Československo?
S Kanadou jsme hráli jen jednou za rok na mistrovství světa. To s Československem jsme se potkávali na Izvestijích, na turnaji Rudého práva, hráli jsme s vámi spoustu zápasů. Ale v určitém období nebylo lehké říct, jestli je těžší soupeř Československo, nebo Kanada. Máte tolik šikovných hráčů, které bylo těžké porazit. Museli jsme předvést nejlepší výkon, abychom vás porazili.
Pro nás byl zápas proti vám vždycky ten nejdůležitější. Kvůli politice jste byli nepřítelem číslo jedna, cítili jste to třeba i na ledě?
Ani ne. Jakmile si nazujete brusle a vezmete hokejku, tak hrajete hokej a nemyslíte na jiné věci, než jak vyhrát. A je jedno, s kým hrajete. Ať je to Kanada, Švédsko nebo Česko. Ale jistě – vy jako soupeř můžete mít větší touhu po vítězství.
Jaké vlastně byly z vašeho pohledu duely proti Československu?
Vždycky to byly skvělé zápasy a myslím, že v obou zemích na to mají lidé výborné vzpomínky. Vybavuji si, že v roce 1985 na mistrovství světa v Praze jsme s vámi prohráli a vy jste získali zlato. Ale jinak jsme byli většinou úspěšnější.
Je nějaký zápas s Československem, na který rád vzpomínáte?
Možná na mistrovství světa v Moskvě v roce 1986, když jsme vyhráli 4:2. Bylo to vyrovnané a my se odrazili k titulu. Ale pozor – já mám na Slovensku i v Česku z toho týmu pořád hodně přátel. Jsou to fajn lidé.
Takže jste s někým v kontaktu?
Byl jsem před několika týdny na exhibici Slávy Fetisova k jeho padesátinám. Byl tam Peter Šťastný, Petr Klíma, loni jsem hrál exhibici v Bratislavě proti slovenské reprezentaci a tam jsem zase potkal Igora Libu.
Hrál jste i proti Haškovi, jste překvapený, že pořád hraje?
Ne, ne! Je velmi dobře připravený. Před měsícem jsem byl v Detroitu, mluvil jsem s ním a hokej ho stále hodně baví. Nemá to jednoduché, ale on je legendární brankář. A teď má na dosah další Stanley Cup.
Jak vám osobně hokej chybí?
Hraji jednou týdně v doma Los Angeles pro zábavu a pomáhám trénovat syna, kterému je devět. Občas si zahraji veteránské turnaje v Rusku a v Americe, motám se kolem hokeje.
Dotáhne to do reprezentace i syn?
Bude muset být trpělivý. Musíte mít zaujetí a sen hrát na nejvyšší úrovni. A to vyžaduje spoustu obětí. Ale teď si hokej užívá, má sen být nejlepší na světě. Hraje ve středu útoku jako já, dává spoustu branek.
Asi je pro něj lepší, že trénuje v Kalifornii než v Rusku.
V Americe je to pořád na vyšší úrovni. Navíc on má tři pasy – kanadský, americký a ruský, takže i v tom to má jednodušší. Nezáleží, na tom, jak na tom má země za deset let bude. Navíc se to nedá srovnávat s mojí minulostí. Tehdy jsem byl v úplně jiné pozici. Přišel jsem do CSKA a trenér Tichonov mi řekl, že když budu hodně dobrý, můžu to dotáhnout na armádního oficíra. Bezva motivace, že? Naštěstí brzy přišly politické změny.
Žijete v Los Angeles, mluví vlastně vaše děti rusky?
Ano. Ovšem moje prostřední dcera má kanadské občanství a také fandí Kanadě. Naštěstí si oblíbila i pár ruských hráčů. Jakých? Na to není těžké přijít. Ovečkin, Kovalčuk a Malkin. A syn? Ten fandí těm stejným jako já.
. Igor LarionovHokejový útočník se narodil 3. prosince 1960 ve Voskresensku. V 80. letech byl centrem nezapomenutelné sovětské pětky Fetisov, Kasatonov – Krutov, Larionov, Makarov.Pro mnohé byl lepším centrem než Wayne Gretzky. Čtyřikrát vyhrál mistrovství světa, dvakrát olympijské hry. V roce 1989 odešel do NHL, kde strávil 15 sezon, v dresu Detroitu získal třikrát Stanley Cup. Jako první otevřeně kritizoval metody trenéra Tichonova. "Byli jsme pořád někde zavření. Divím se, že jsem vůbec stihl mít děti." Nyní obchoduje s vínem, jeho značky se jmenují třeba Hattrick či Overtime. Je ženatý, jeho dvě dcery Aljonka a Diana se zúčastnily hudební soutěže American Idol, obdoby SuperStar. Devítiletý syn Igor hraje hokej, v Los Angeles ho trénuje bývalý český reprezentant Tomáš Kapusta. |
