„Co má Vojta po mně? Je stejně vzteklej. Ale ne, musím říct, že má hokejové myšlení a cit pro hru,“ říká táta Valdemar o svém potomkovi.
Zdálo by se, že o hokejové budoucnosti Jiruše mladšího bylo rozhodnuto už v kolébce. Otec prý ale syna do hokeje netlačil. „Nejsem ten typ, co by díte nutil do sportu, který sám dělal. Ale jsem rád, že k hokeji přilnul a docela mu to i jde,“ říká Valdemar. „Baví ho dávat a připravovat góly, to je super. Důležitá je ale i škola,“ upozorňuje.
Když táta Jiruš válel za Liberec, jeho synek chodil ještě do školky a hokejové zápasy trávil v dětském koutku liberecké arény, kde si hrál s vrstevníky. „Do hlediště jsem přiběhl, jen když zrovna padl gól,“ směje se Vojtěch.
S hokejem začal v šesti letech, ale nejdřív mu to moc nešlo. Chtěl toho i nechat. Ale geny byly silnější a hra ho časem začala bavit. A otec Valdemar pro něj byl pochopitelně vzorem. „Jsem hrdý na to, že vyhrál titul se Spartou a měl medaile s Libercem, i když si to zas tolik nepamatuju, protože jsem byl opravdu malý,“ říká Jiruš junior.
Až do sedmé třídy hrál hokej za Děčín, do Liberce přešel před třemi lety. A s osmáky hned slavil titul. Teď válí za mladší dorost Liberce a letošní bronzová medaile v nejvyšší soutěži je pro něj velkým hnacím motorem. V budoucnosti by si chtěl zahrát extraligu. „A když to půjde, třeba i někde výš, v Rusku nebo v Americe,“ vysloví sen snad každého mladého hokejisty.
Teď chodí do prvního ročníku oboru záchranář na střední škole, a kdyby mu nevyšly hokejové sny, lákala by ho práce třeba u policie nebo armády. „Ale hokej je u mě na prvním místě,“ ujišťuje.
Táta Valdemar mu prý do hokeje moc nemluví. „Je těžké něco radit, děti většinou rodiče moc neposlouchají. Ale v Liberci máme kvalitní trenérské obsazení, takže moje rady ani nejsou potřeba,“ říká Jiruš senior.
