Třikrát zvedl nad hlavu pohár pro mistry světa, na krk si pověsil také bronzovou olympijskou medaili. Ovšem ligovou soutěž hokejový útočník Petr Čajánek nevyhrál ani jednou. Doma ve Zlíně třikrát marně bojoval ve finále. V St. Louis v zámořské NHL si o úspěchu v play-off mohl nechat zdát, marně se rval také v Rusku a v nástupnické KHL.
S Kazaní a Dynamem Moskva vypadl v semifinále, zatímco na jaře skončil s Petrohradem už v prvním kole. Ve stejném klubu se o vysněné zlato pokusí znovu. "Každý rok doufám, že se mi to podaří," podotkl Čajánek.
Nenapadne vás občas, že ligový titul je pro vás prokletý?
Takhle o tom nepřemýšlím. Pořád věřím, že mi nějaký čas zbývá, že nějaký titul vyhraju.
Takže logicky doufáte, že v nové sezoně to konečně vyjde.
Doufám každý rok. Před třemi roky v Kazani jsme měli výborné mužstvo, hráli jsme opravdu dobře. Ale nezvládli jsme to. Věřil jsem i předloni v Dynamu, ale to nás přehrála Kazaň, která měla sedm zraněných hráčů a sázela na pět hokejistů. Ale byli výborní, uspěli kolektivním výkonem. Loni jsem tomu věřil taky, jenže doma jsme byli dřív, než jsme začali.
Ligový titul nemáte ani jeden, zato jste trojnásobným mistrem světa. To je přece víc, ne?
To už je dávno. (úsměv) Pro mě bylo dětským snem vyhrát poprvé titul ve Zlíně. To už se mi nepodaří, kluci to zvládli beze mě. Ale pořád věřím, že ligový titul na mě čeká. Buď letos v Petrohradu, nebo potom ve Zlíně.
Malou útěchou za loňské vyřazení v osmifinále pro vás mohla být cena pro nejlepší útok KHL. Čím jste si ji spolu s Alexejem Jašinem a Maximem Sušinským zasloužili?
Ani nevím, jaká byla kritéria. Jestli šlo o anketu, nebo to hodnotili podle vstřelených branek. Celou sezonu jsme hráli dobře, je to pěkné ocenění. Ale bylo to loni, už je to za mnou. Začíná se od nuly, čeká nás další zajímavá sezona.
Čím to, že jste si tak dobře rozuměli?
Vycházeli jsme spolu dobře i mimo led a taky už nám není dvacet. Každý z nás přinesl do lajny něco svého, vhodně jsme se doplňovali. Věřím, že to bude fungovat i další rok.
Ale všichni tři jste dlouho jednali o nových smlouvách. Jako poslední ji podepsal Jašin. Bylo by pro vás hodně nepříjemné, kdyby odešel?
KHL změnila pravidla, takže jednání o smlouvách byla mnohem složitější než předtím. Dlouho to trvalo mně i Maxovi. Jaška to vždycky natahuje. Podobně se choval i v NHL, takže mě to nepřekvapilo. Ale jsem rád, že zůstal.
Byla formace Jašin, Čajánek, Sušinskij nejlepší ve vaší kariéře, nebo raději vzpomínáte na jinou lajnu?
Vzpomínám rád na všechny spoluhráče, v každé době to mělo něco do sebe. Vždycky jsem na ně měl štěstí. Tady ve Zlíně to byl Mira Okál, který se mnou hrál deset roků, Meloun (Roman Meluzín) nebo Němča (Tomáš Němčický). V St. Louis to byl Pavel Demitra, v Kazani Jukka Hentunen, v nároďáku Jarda Jágr. Těch hráčů je mnohem víc a já jsem hrozně rád, že jsem si s nimi mohl zahrát. Před patnácti lety se mi o něčem takovém ani nezdálo, proto bych to nechtěl srovnávat.
Takže kdybych po vás chtěl vybrat jednu formaci, váhal byste?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Člověk vždycky žije přítomností, proto si přeju, aby se nadcházející sezona vydařila. Na hodnocení bude dost času, až skončím.
Jak je KHL těžká pro útočníka?
Ruský hokej se s Amerikou nedá srovnat. Rusové vždycky byli hračičkové, podle toho jejich hokej vypadá. Zkouší to kombinačně, spíš se dvakrát někde vrátí. Podle mě by prospělo, kdyby zúžili kluziště. Nejsem zastáncem co nejmenšího hřiště, ale zlatá střední cesta by byla zajímavá. Tím, jak je hřiště veliké, je do šance kolikrát daleko.
Ale to vám nezabrání v tom, abyste hrál svou hru a tlačil se před branku, že?
Moje role je přesně taková, vyplývá to ze spolupráce na ledě.
Bolí to před brankou v Rusku méně než v zámoří?
V Americe hokej celkově bolí podstatně víc, protože je tam víc soubojů. Nejenom před bránou, ale v rohu, uprostřed, všude. To se zkrátka nedá srovnat. Ale dostat hokejkou přes kotníky nebo záda bolí všude stejně.
Petrohrad má vysoké ambice, ale už dvakrát za sebou příliš brzy vypadl z play-off. Všem je jasné, že úspěch už potřebuje. Budete kvůli tomu v nové sezoně pod velkým tlakem?
V Rusku je permanentní tlak. Letos bude o to větší, že přišli další hráči včetně brankáře Nabokova. Mužstvo by mělo být silné, ale to nic neznamená. Loni jsme do play-off šli jako jasní favoriti, a než jsme se rozkoukali, byli jsme doma. Věřím, že nás to poučí a budeme nachystaní.
Po Kazani a Dynamu Moskva je Petrohrad vaším třetím klubem v Rusku. Zkuste je srovnat.
Nerad bych některý označoval za lepší. Každý byl jiný. Do Kazaně jsem přišel v rozjeté sezoně, nic jsem o soutěži nevěděl. Měl jsem štěstí na spoluhráče, organizace fungovala, mám pro klub jen samé superlativy. Dodnes tam mám pár známých, s nimiž jsem v kontaktu. Kdybychom se dohodli na smlouvě, zůstal bych tam. Ale Kazaň trošku váhala a pro mě byla Moskva přijatelnější. Navíc v Dynamu byl Karel Rachůnek, což bylo pro rodinu dobře. Užili jsme si spoustu srandy. Ani tam jsem si nemohl na nic stěžovat. Jedinou nevýhodou byl starý zimák, v němž chyběla hokejová atmosféra. A taky cestování po městě nebylo ideální, v Moskvě jsou obrovské zácpy. Do centra jedeš tři hodiny a zpátky zase tři hodiny. To si pak rozmyslíš nějaký výlet. Petrohrad je perfektní město, má krásnou halu, na hokej tam chodí deset tisíc lidí. Jsem rád, že tam můžu hrát.
Takže pro život považujete Benátky severu, jak se Petrohradu přezdívá, za nejlepší?
Jednoznačně. Uvidíš tam spoustu věcí, navíc je klidnější než Moskva. Ale zase tam mají půl roku tmu, která je depresivní.
Jak se proti tomu bráníte?
Moc to nejde. Kdo chce přijet na návštěvu, ať dorazí zavčasu. (úsměv) Ale na severu Finska nebo Švédska je to podobné. Den je krátký, ale stejně máme svůj program. I když není příjemné, že člověk odjíždí na trénink a je šero a vrací se a znovu je šero. Ale s tím nenaděláš nic.
Kolikrát jste viděl slavnou Auroru?
Pro kamarády, kteří přijeli, to byl základ. Ale já tam byl tuším jen jednou. Raději jsem šel do carského Petrodvorce nebo do Petropavlovské pevnosti. Jen Ermitáž si nechávám na zimní večery, protože v Rusku budu sám. Rodina zůstala doma.
Patříte do generace, která se ještě učila rusky. Pomohlo vám to při příchodu do Ruska?
Přiznám se, že jsem všechno zapomněl. Znalost azbuky byla přesto výhodou. Během prvního půlroku jsem se snažil číst noviny a znovu si připomenout slovíčka, vrátilo se mi to. Neříkám, že moje ruština je dobrá, ale nemám problém jít na pivo a domluvit si, co potřebuji.
Loni jste měli amerického trenéra Smithe. Jak jste se vůbec bavili?
Jak s kým. Trenéři mluvili anglicky, měli k sobě asistenty, kteří překládali do ruštiny. Ale většina hráčů anglicky mluví.
A se spoluhráči na ledě?
Rusky. Tedy jestli se má řeč dá označit za ruštinu. (úsměv) Oba ale vypadali, že mi rozumí.
Chvíli se zdálo, že se vrátíte do Zlína, nakonec pokračujete v Rusku. Je to váš poslední rok v cizině?
Několikrát jsem naznačil, že se vrátím domů, ale vyvrbilo se to jinak. Takže uvidíme.
Čím vás Petrohrad přesvědčil?
Jednal jsem se Zlínem, byli jsme na všem domluveni. Ale zároveň jsem je upozorňoval, že pokud by Petrohrad projevil zájem, pokračoval bych tam. Sice jsme rychle vypadli z play-off, ale sezona se mi povedla. Pořád chci hrát nejlepší hokej a KHL je to nejlepší, co v Evropě je. V mojí pozici by se každý rozhodl stejně.
Jak dlouho ještě chcete hrát?
Podle toho, co zdraví dovolí. Teď už se moc plánovat nedá. Může to být rok, ale taky čtyři.
Když jste začínal, vaším vzorem byl Rostislav Vlach. Jako aktivní hráč vydržel do 42 let. Je to další příklad k následování?
Ale Rosťa byl jiný hráč, měl jiné přednosti než já. Nenadřel se u hokeje tolik a ještě dlouho vydržel. Z těchto důvodů mohla být jeho životnost delší. Opravdu zatím neplánuju. Můžu to vyhodnotit tak, že zabírám místo. Ale hokej mě pořád baví, necítím se na 35. Cítím, že ještě pár let můžu hrát.
Čajánkův marný boj o ligové zlato
Sezona 1994/95
|
Petr Čajánek hrál doma ve Zlíně tři extraligová finále, ale pokaždé odešel poražen. K tomu má jeden bronz. V Rusku (a následně v KHL) si dvakrát v řadě zahrál semifinále.
