Když noví čeští mistři za ohlušujícího aplausu jeden po druhém vyběhli na pódium, postavené na natřískaném náměstí Míru, olympijský šampion Jiří Šlégr si vzal do ruky mikrofon, strčil ho před Ručinského a příznivce ponoukal: „Lidi, přemluvte ho! Budeš ještě hrát?“
Ještě jednu! Ještě jednu! žádal dav po 44letém veteránovi, ať odehraje i příští sezonu. „Děkuju, jste úžasní! Užijme si tuhle euforii, a pak co se má stát, stane se,“ zůstal Ručinský tajemný. Ani později mlčení neprolomil: „Nechci o tom teď mluvit, nechci brát lidem ten úžasný moment. Vyjádřím se až pak.“
Čerstvý třicátník Petružálek ještě o konci kariéry neuvažuje, zato se na něj na hokejovém trhu stojí dlouhá fronta. „Zůstaň u nás! Zůstaň u nás!“ skandovali fanoušci. Ani Petružálek ještě o budoucnosti nehovořil, zato před rozjařeným publikem přímo na pódiu oholil svého kamaráda, šéfa fanklubu Jana Ptáčka alias Ptakulina. A taky si vyměnil dres se svým parťákem Ručinským.
Litvínov pokračuje ve velkolepých oslavách, které započaly čtvrteční výhrou 2:0 v Třinci v sedmém finále extraligy. Na sobotní veselici přišly masy lidí, odhady mluvily o šesti až deseti tisících. Ani pamětníci si nevybavují, že by se podlouhlé náměstí někdy takhle zaplnilo.
Mistrovská parta na zlatou party dorazila na střeše autobusu, na níž kapitán Michal Trávníček jako poklad střežil Masarykův pohár. V akci byla i rolba, řídili ji Petružálek s brankářem Francouzem. Spanilá jízda skrz pětadvacetitisícové město všechny nadchla.
„Když projíždíš ulicemi a lidi koukají z baráků a z oken, mávají a tleskají, je to úžasné,“ svítily oči Ručinskému. Na střeše autobusu se nebál o sobe ani o spoluhráče, ač některé přemáhala únava z nekonečných oslav. „Možná to vypadalo trochu nebezpečně, ale nahoře jsme měli úchyty a řidič jel pomalu.“
V Litvínově se vzpomínalo i na zesnulého hokejového génia Ivana Hlinku, legendárního útočníka i trenéra. Jeho fotku fanouškům ukázal Šlégr. „Díky, Ivane!“ vzkázal dojatě a tisícovky příznivců naráz zvedly ruce a prstem ukázaly k nebi.
Při Hlinkově medailonku na pódiu stála i vdova Liběna Hlinková. „Ivan byl asi tady s námi. Nebo s nimi, s hráči. A pomáhal,“ myslí si. „Poslední finále jsem sledovala doma, zapálila jsem svíčku. A v závěru zápasu, jak nikdy nekřičím, tak tentokrát jsem řvala! Tohle je naše malé Nagano!“
Na pódiu zněla písnička We Are The Champions od The Queen, létaly konfety, hráči zdvihali nad hlavu Masarykův pohár. Brankář Pavel Francouz si to vychutnal dokonce dvakrát. „Díky za obrovskou podporu. Nejdůležitější byla vaše neutuchající touha po titulu,“ promlouval k nadšenému davu. „Když jsme dva finálové zápasy prohráli a z 3:1 to bylo 3:3, nikdo nám moc nevěřil. Ale my věřili, že vy v nás věříte do poslední chvíle. S vaší podporou jsme to dokázali. Po velkém dramatu, bylo to po litvínovsku. A teď ten pohár máme!“
Jen jednou se pískalo. Ne na starostku při jejím projevu. Ale poté, co Šlégr zmínil, že některým zastupitelům se moc nezdá výše podpory pro hokej. „Váš pískot je důkaz, že do hokeje budeme investovat. Vždyť nám dělám radost!“ zvolal Šlégr, sám zastupitel.
První titul po 56 letech v nejvyšší soutěži vybojoval Litvínov rozpočtu navzdory; patří mezi skromnější extraligové kluby. „Ne peníze, ale vyhrála to naše parta třiceti čtyřiceti nadšenců,“ tvrdil Petružálek. „Přeju si, aby se k sobě všichni chovali jako tahle banda!“
