Jsou sportovní vítězství, která se dostanou i do dějepisných učebnic. „Doma teď nikdo nepracuje, všichni jsou přilepení k televizi,“ popisoval obránce Normunds Sejejs.
Rusové se styděli.
List Sport Express napsal: „Takový průšvih Petrohrad nezažil od roku 1917.“
Zato Lotyšsko plakalo štěstím a dojetím, když bylo mocné Rusko konečně poraženo. Alespoň na ledě.
Ti starší si asi vzpomněli na dobu před druhou světovou válkou. Tehdy se země pyšnila slušnou životní úrovní. Jenže vzápětí bylo všechno rozmetáno. O zemi se přetahovalo fašistické Německo a bolševické Rusko.
V téhle drsné hře vyhrála Rudá armáda. Nikdo už nespočítá, kolik Lotyšů to zaplatilo násilnou deportací na Sibiř. Až koncem dvacátého století se národ dočkal svobody. Na Rigu zase mířily hlavně ruských tanků, jenže tentokrát nic nepořídily. Tanky musely odjet pryč.
LotyšskoPočet obyvatel: 2 274 735 |
I proto bylo v ten květnový večer roku 2000 tak veselo. Národ velebil chlapíky v propocených dresech a nejvíce toho v té komicky ošoupané a zašlé výstroji - brankáře Arturse Irbeho. Šlo ně něj 37 ruských střel, za sebe pustil jen dvě. Doma mu chystali metály za chrabrost.
„Na tenhle zápas jsem čekal celý život,“ rozplýval se. „Vidíte starou babičku, která se o hokej jinak vůbec nestará. Najednou ale zpívá naší hymnu. Vzpomenete na ty, kteří trpěli v gulazích. Plakal jsem. A nemám proč se za to stydět.“
Hrdina? Tohle slovo v uších Lotyšů nezní pateticky. Irbe byl jedním z těch, kteří v roce 1991 čekali na barikádách v Rize na příjezd ruských tanků. Chtěli bránit svou vlast. „Nebyl jsem tam sám. Bylo tam plno jiných hrdinů,“ řekl skromně.
Irbe je svérázný chlapík, který se prosadil i v NHL. „Pamatuji si na něj, že si sám zašíval svou starou výstroj. Díru v betonech si látal klidně i o přestávce,“ vyprávěl tehdejší český spoluhráč Josef Vašíček.
Na letošním šampionátu se Irbe už kvůli namoženému kolenu nepředstaví. Smůla. Byla by to velká sláva, vidět ho chytat před domácím publikem. A pro něj další zadostiučinění.
