Jako hráč to rodák z Ústí nad Labem dotáhl až do národního mužstva, jako trenér reprezentace stál u zrodu dvou vynikajících hokejových generací a jako metodik a publicista patřil k celosvětově uznávaným odborníkům. V roce 2007 byl přijat do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF, vstoupil i do její domácí obdoby.
„Jsem hrdý na obě zlatá mužstva, hráči udělali jak pro sebe, tak i pro nás mnoho v propagaci českého hokeje,“ komentoval před lety Bukač vrcholy své dlouholeté trenérské kariéry. Od počátku 80. let budoval spolu se Stanislavem Neveselým mužstvo, jež na MS 1985 v Praze dovedli až ke zlatu. Stejného úspěchu dosáhl i o 11 let později ve Vídni.
Oba tituly byly symbolické. V roce 1985 českoslovenští hokejisté přerušili dominanci Sovětského svazu a před domácími fanoušky slavili zlato. Titul v roce 1996 pak byl prvním od vzniku samostatné České republiky a zahájil vítěznou českou éru.
Kromě domácí reprezentace vedl Bukač i národní týmy Rakouska a Německa, působil rovněž jako konzultant polského svazu. Během dlouholeté trenérské kariéry vedl různá národní mužstva na pěti olympijských turnajích a 15 mistrovstvích světa.
Trénování se začal věnovat již během hráčské kariéry, kdy jako student FTVS absolvoval stáže v Kanadě či bývalém Sovětském svazu. „Dodnes není plně doceněn význam jeho studijních stáží za velkou louží a v Moskvě. Nikdy nepřestal dál rozvíjet svůj odborný potenciál. Vždycky šel nekompromisně za svým velkým cílem: když ve Spartě prosazoval agresivní hru, opřenou o nebývale tvrdý trénink, když se při vedení národního mužstva odmítal spokojit dílčími úspěchy, nebo třeba když roku 1994 uprostřed zdánlivě bezvýchodného chaosu ve vedení našeho hokeje bouchl pěstí do stolu a v plamenném dokonale argumentovaném vystoupení prosadil kandidaturu Karla Guta,“ píše se na stránkách Síně slávy českého hokeje.
Tomáš Králz tiskové zprávy prezidenta ČSLH „Luděk Bukač byl půl století výraznou součástí naší hokejové historie. Jako hráč a především jako trenér, metodik a pedagog se v tomto období výrazně podílel na úspěších české hokejové školy. Po nedávném úmrtí Jána Staršího ztratil někdejší československý hokej další významnou osobnost.“ |
Někdejší střední útočník Bukač oblékl dresy pražských klubů LTC, ČLTK, Motorletu a Sparty, kam si ho za velkého zájmu sportovní veřejnosti přivedl Vladimír Zábrodský. Vojnu strávil v Dukle Jihlava. V nejvyšší soutěži nastřílel v 340 zápasech 153 gólů, dalších 11 jich přidal v 30 duelech za reprezentaci.
Hráčskou kariéru ukončil držitel stříbra a bronzu ze světových šampionátů v roce 1967, kdy ve 32 letech převzal jako jeden z nejmladších trenérů celek Sparty. Tu vedl na sklonku 60. let a poté v období 1973 až 1980, mezitím si odskočil k angažmá v Košicích a Českých Budějovicích.
V roce 1980 z něj tehdejší předseda ČSTV Antonín Himl udělal hlavního kouče reprezentace, přestože Bukač v roce 1968 vystoupil z KSČ. Nová trenérská dvojice měla za úkol přebudovat mužstvo, které po neúspěchu na olympiádě v Lake Placid opustila řada dlouholetých opor.
Petr Břízapředseda představenstva Sparty "Zpráva o úmrtí pana doktora Luďka Bukače nás moc zasáhla. Byl velkou postavou dějin Sparty i národního týmu, osobnost s nadprůměrným intelektem, skvělý člověk a muž s velkým mimohokejovým přesahem. Moc si vážím jeho práce, kterou pro český hokej odvedl. Čest jeho významné památce a upřímnou soustrast celé rodině." |
Trpělivá práce dua Bukač, Neveselý přinesla ovoce v roce 1985, kdy českoslovenští hokejisté na domácím ledě po druhé příčce ze ZOH 1984 a dvou stříbrech a bronzu z MS protrhli dlouholetou nadvládu sovětské „sborné“.
Po zastávkách v Rakousku a Německu se rodák z Ústí nad Labem (narozen 4. srpna 1935) v létě 1994 vrátil k českému národnímu týmu. Krátce poté se významně zasloužil o zvolení Karla Guta do funkce předsedy svazu a na MS 1996 ve Vídni zopakoval po jedenácti letech zlatý reprezentační úspěch. Na následném Světovém poháru však český tým vyhořel a po dalších nepřesvědčivých výsledcích a množících se kritikách Bukač rezignoval.
Krátce poté se z vrcholového hokeje stáhl, ale úplně na něj nezanevřel. V roce 1991 si založil se synem Luďkem uznávanou a úspěšnou hokejovou školu pro mladé talenty, nadále se věnoval i psaní odborných publikací, statí, učebních textů a metodických příruček. Občas se také v tisku kriticky vyjadřoval k poměrům v českém hokeji. Navíc se každoročně účastnil trenérských sympozií pořádaných při světových šampionátech.
Loni pokřtil své memoáry „Moje hokejové století“, které napsal společně s novinářem Františkem Suchanem.
