Nic takového ještě hokejová extraliga nezažila. Poprvé v historii se v jednom týmu potkali otec se synem, na výjimečnou událost v rodinné historii ale Lukáš a Jakub Galvasové nebudou vzpomínat rádi. Jejich Olomouc v úvodním kole prohrála v Chomutově 2:4. „Jsem rád, že jsme s Kubou poprvé hráli spolu a jsme v jednom mančaftu, ale teď nás hodně štve, že jsme prohráli,“ přiznal 38letý Lukáš Galvas.
Přesně o dvacet let mladší syn se potatil, také je obránce a několikrát se během zápasu spolu ocitli i na ledě. Bohužel i u třetí a nakonec vítězné branky Pirátů, kterou vstřelil ve 33. minutě Růžička. „Měli jsme výpadek pět deset minut, kdy nám domácí odskočili a pak super bránili střední pásmo. Už bylo těžké se cpát před jejich bránu,“ litoval Lukáš. Výjimečný večer jim zhořkl.
Pro spoustu tátů by to byl splněný sen a oba vnímají, jak jejich příběh poutá pozornost. Někdy je znát, že je jim to až nepříjemné. „Může se stát, že budeme hrát celou sezonu spolu, ale chtěl bych to odbourat a soustředit se na mančaft,“ říká Galvas starší.
Na ledě nestíhají myslet na rodinné vazby, navzájem se berou jako spoluhráči. „Na tátu volám Galus, stejně jako mu říkají ostatní v týmu. Přijde mi to tak lepší. Nechtěl bych rodinné věci tahat do týmu,“ vysvětluje osmnáctiletý Jakub Galvas.
Souboj plzeňského Jaroslava Kracíka (vlevo) a Jakuba Galvase z Olomouce.
Při otázce, jestli je připravený tátu dostat ze sestavy, se ale přece jen ošívá. „Je dobré, když je v týmu je větší konkurence, musíte makat o to víc a jsem rád, že tam máme zkušené beky. Vím, že musím být lepší než nějaký hráč, abych byl v sestavě. Kdyby ale nehrál táta na úkor mně, nebyl bych rád. Ale museli bychom s tím nějak vyjít,“ přemítá Jakub.
Doma hokej také rozebírají, ale není to jediné téma u večeře. „Řekneme si, co bychom měli zlepšit, ale nemusíme do sebe hustit dvě hodiny. Každý to vidí z jiného pohledu, ale nejlépe to vidí trenéři ze střídačky,“ tvrdí zkušenější z rodu.
Lukáš Galvas odehrál v extralize bezmála tisíc zápasů, syna ale do hokeje nijak netlačil. „Někdy po zápase jsem ho jen v botách povozil na svých bruslích. Viděl mě a bavilo ho to, s dědou už mlátili hokejkou po betoně, tak jsem ho dal ve čtyřech pěti letech do přípravky. Chtěl jsem, aby se naučil bruslit a pak to najednou vyplynulo, že hraje se mnou,“ usmívá se.
Jakub si extraligu zahrál poprvé loni v sedmnácti letech a už tehdy plnil jejich příběh sportovní stránky, když se v extralize postavili proti sobě. Tehdy hrál ještě Lukáš Galvas za Třinec, a když mu v létě mu skončila smlouva, novou podepsal v Olomouci. Může tak zblízka sledovat a také pomoct synovi, aby se v extralize uchytil a dotáhl to ještě dál. Třeba až do NHL, kde ho letos jako číslo 150 draftovalo Chicago. „Jsem rád, že se mu daří. Teď to dotáhl do extraligy. Jestli chce dosáhnout něčeho víc, tak musí na sobě pořád makat. Pak už bude záležet na něm, jestli se uspokojí těmito výkony, nebo poskočí dál,“ mluví Lukáš Galvas střízlivě o budoucnosti syna.
Zatím to vypadá, že minimálně letos budou hrát v jednom klubu, mohou tak spolupráci na ledě vypilovat k lepším výsledkům, než včera v Chomutově. Třeba už v zítřejším domácím utkání s Vítkovicemi (17.00).
Příběh rodiny Galvasů je výjimečný, ale historie evropského hokeje už jednou zažila tátu se synem ve stejném dresu. V roce 2013 spolu nastoupil v nejvyšší finské soutěži Sami Kapanen se šestnáctiletým potomkem Kasperim.
Ještě větší unikát je Gordie Howe, který si v roce 1979 zahrál v NHL za Hartford Whalers dokonce se dvěma syny Markem a Martym. I jeho ale může klan Galvasů dorovnat, v olomouckém klubu totiž dorůstá třetí do party – Tomáš Galvas. To však bude muset otec rodu ještě nějaký rok na ledě přidat, jeho mladšímu synovi bylo letos jedenáct. Pokud by však vážně šel ve stopách Gordieho Howea, který hrál až do 52 let, času má ještě dost.
