Z Dostála vyrostl brankář, který je jedním z největších talentů českého hokeje narozených ve třetím tisíciletí. Výkony uchvátil na mistrovství světa do 20 let, debutoval v extralize. Z Brna se přesunul do finské ligy, kde si počínal neméně bravurně. V klubu Ilves Tampere bude chytat dál, do Finska odletěl už o víkendu. Tentokrát na kemp reprezentační dvacítky, kterou na přelomu roku čeká sledovaný šampionát v Třinci a Ostravě.
Také proto Anaheim, který ho loni draftoval a s nímž v květnu podepsal první NHL smlouvu, dál Dostála nechává v Evropě. „Gólmani pro NHL dozrávají později. Většina z nich se tam dostane kolem 25 let,“ uvědomuje si devatenáctiletý jinoch z Bedřichovic u Brna.
Sníte někdy o NHL?
Když jsme byli na juniorském šampionátu ve Vancouveru a hráli jsme proti Rusům, dorazilo 16 tisíc diváků a byli tam i lidé z Anaheimu. Jejich trenér brankářů se mě pak ptal: Je to dobrý pocit být v NHL aréně, že? A já mu odpověděl, že si tenhle sen snad jednou splním.
Jak k němu máte daleko?
Pořád je k němu dlouhá cesta. Byl jsem na development kempu Anaheimu, kde byl Slovák Roman Durny, ročník 1998, a o rok starší Olle Eriksson Ek. Pochopil jsem, že do budoucna na jednoho z nás vsadí, i když je možné, že mohou ještě někoho draftovat. Udělali nám i přednášku o tom, že za celou éru se v Anaheim Ducks vystřídalo 27 gólmanů, což je proti většině týmů NHL malé číslo. Klub vždycky stavěl na dobrých gólmanech, jakým je teď John Gibson. Kladli nám na srdce, že se budeme muset sakra snažit, abychom se tam dostali. Teď po nás chtějí, abychom se rozvíjeli a měli progres.
Na čem musíte pracovat?
Sám vím, že především na práci s holí a technických věcech, jako je slajdování na ledě. Dělali jsme také oční tréninky, které už jsem znal. Doktora to potěšilo. Mám sice rezervy, ale oči jsem posílil.
Jak se zrak cvičí?
Jsou na to specifické pomůcky. Obecně máte okohybné svaly, a jelikož na vše koukáme zblízka – na telefony nebo počítače – vnitřní stranu očí máme hodně silnou, ale na brankáře puk přilétá zdálky. Záleží na vnějších svalech oka, které se dají posílit a vyrovnat. Ale na tohle vysvětlování jsem laik.
Jak se vám líbila Kalifornie?
Nádhera! Minulý rok jsme byli v Las Vegas na nováčkovském kempu, kde bylo 40 stupňů. Z hotelu jsme museli na zimák chodit v obleku a připadalo mi, že se zaživa upeču. Teď jsme měli kemp půl hodiny od pláže, krásných 28 stupňů, výš to nešlo a příjemně foukalo od moře.
K téhle idyle se pokusíte přiblížit z Finska, kde budete dál hrát za Ilves.
Už brankářský trenér Markus Korhonen mi psal, že je tam 11 stupňů, ale prý se má oteplit. Je otázka na kolik. Na dvacet? (usměje se) Ale nestěžuju si, jsem vděčný, že tam můžu být.
Ve finské lize jste po únorovém příchodu odchytal i s play off 17 duelů, měl jste solidní čísla. Jaké si dáváte cíle nyní?
Přivedli nového gólmana Villeho Kolppanena. Není mu ani třicet, má zkušenosti z KHL a poslední dva roky byl ve švédské lize. Po zranění se vrátil do Ilvesu, kde už chytával. Lidi ho mají dobře zafixovaného. Těším se, zdravou konkurenci mám rád.
Troufáte si?
Věřím, že se oba budeme posouvat. Do Finska jsem šel s tím, že si zachytám třeba šest zápasů a další v nižší lize a budu moc rád. Ale že to dopadne takhle? V týmu byl Riku Helenius a najednou k němu přišel osmnáctiletý neznámý kluk z Česka. Jemu bylo třicet, draftovali ho v prvním kole, chytal AHL. Určitě to pro něj bylo těžké, ale choval se jako profík. Bavili jsme se o výstroji a různých věcech a měl jsem radost, že nebyl otrávený.
Vnímáte, že ve Finsku je mládí na rozdíl od Česka výhoda?
Máme dost mladý tým. Když jsem přišel, měl jsem respekt, jak mě kluci vezmou, ale zapadl jsem. Je to společností a lidmi. Cítil jsem, že mě chtějí posunout dál. Nepostřehl jsem závist.
Jaké další změny pocítí český brankář?
V českém hokeji před pár lety zavedl Radek Tóth nějaká pravidla. Začalo se učit podle finské školy, která je top na světě. Trenér gólmanů mi nemusel měnit styl, navíc se mi dařilo. Teď bude víc času se mnou pracovat na věcech, které by se daly zlepšit.
Máte nějaký vzor?
Pokoj jsem polepený neměl, ale měl jsem schované plakáty Henrika Lundqvista nebo Careyho Price. Líbí se mi, jak je klidný. Nechci říkat, že jsem jako on, ale styl máme trošičku podobný. Nelítáme a neházíme sebou, spíš se snažíme být ve správné pozici a v klidu se přesunout. To je mi blízké.
Tohle vyznávají i Finové?
Někdy to působí, že je to v bráně nebaví, ale je to ohromně účelné. Hodně si zakládají na bruslení. Švédové jsou zase vysocí, rychlí a hodně se snaží chytat tělem. Jdou do pasivního bloku, ruce dají k tělu a vytrčí třeba rameno. Finové mají aktivnější ruce. Při pohybu v bráně vypadají zpomaleně, ale jsou vesměs všude a pracují rukama.
Chytáte, ale i mluvíte klidně. Po kom jste to podědil?
Sám nevím. Asi od babičky a z taťkovy strany. Mám dva strýce, jeden je doktor, druhý veterinář, takže to bude asi od nich.
Klid bude potřeba, když se bude hrát na přelomu roku juniorský šampionát v Česku. Lze se na tlak připravit?
Určitě bude větší, jen tak se nepoštěstí hrát doma. Pokud se vše potká a budu v nominaci, budeme chtít dojít co nejdál. Ale je to jako v práci, také se nemusí vše podařit.
