Po letošním vytouženém návratu jihlavského týmu do extraligy by se však mohlo zdát, že brankář Lukáš Sáblík opouští Duklu tak trochu „zadními vrátky“. Čtyřicetiletý brankář ukončil aktivní kariéru bez fanfár a bouřlivého potlesku. Ve své poslední sezoně dokonce nedochytal jedinou minutu.
„Pro mě bylo takové loučení v klidu dostačující. Já nejsem na nějaké ovace, nemám to rád,“ usmívá se Sáblík. „S klukama jsem se rozloučil na tréninku, v kabině. A pak na závěrečné.“
Dobře, ale asi každý hokejista se touží rozloučit na ledě. Vám tohle nevyšlo. Proč?
Letošní sezona byla specifická. Cíleně jsem trénoval jako třetí brankář. Nebylo to vůbec postavené na tom, že bych se cpal do brány. Samozřejmě bych si rád zachytal, neříkám, že ne. Ono to trénování taky není bůh ví co příjemného, člověk to dělá hlavně proto, aby si občas zachytal. Ale já – už s tím výhledem, že budu končit – jsem ostatním dvěma klukům přál. Je žádoucí, aby chytali hlavně ti mladí.
Vy už jste o konci kariéry uvažoval loni, nakonec jste ještě jednu sezonu přidal.
Máte pravdu. O tom, že skončím, jsem přemýšlel už před rokem. Trenéři se mě ale po loňské sezoně ptali, jestli bych měl zájem pokračovat. A já zůstal kvůli Kubovi Škarkovi. Na začátku přípravy totiž nebylo jasné, co tu bude za brankáře. Byli jsme tu akorát já a Kuba. Takže to byl sichr, kvůli němu.
Nechtěl jste Duklu nechat na holičkách?
Více méně. Pak ale, na začátku přípravy na ledě, přišel Míra Svoboda. Udělalo se jeho hostování. Pak už to k mému konci celou sezonu směřovalo. A já jsem se tím ani netajil. Byl jsem tu spíš pro případ, kdyby se něco stalo. Že by třeba Míru povolali zpátky do Třince, což asi dvakrát v průběhu sezony hrozilo. Kdyby odešel, bylo potřeba, aby tu byli další dva gólmani. Aby tady v té době šestnáctiletý Kuba Škarek nezůstal sám.
Byl jste v pozici ostříleného veterána. Snažil jste se mladším kolegům radit?
Byl jsem něco jako přechod mezi hráčem a trenérem (usmívá se). Klukům jsem do toho nekecal. Ale když se mě zeptali, tak jsem jim samozřejmě pomáhal.
Hlavně Kuba Škarek prý vaše rady poslouchal a hodně vás bral.
S Kubou jsme se hodně bavili, jako kamarádi. V kabině jsme seděli kousek od sebe, dennodenně jsme spolu mluvili. Když se chtěl na něco zeptat, tak se zeptal. O hokeji, o škole, obecně. Bylo to fajn. Je vidět, že to má v hlavě srovnané.
Přitom by mohl být i vaším synem, že?
Musím říct, že jsem v první řadě hlavně strašně rád, že jsem ho ještě zažil jako aktivní spoluhráč. Že jsem ho stačil poznat. Přesto, že je mezi námi tak velký věkový rozdíl. Čtyřiadvacet let, to je šílená propast! (usmívá se) Na druhou stranu, dokud jsem byl v kabině, cítil jsem se pořád ještě jako mladej kluk (směje se).
Jak Kubu Škarka vnímáte jako gólmana? Hodně se mluví o jeho velkém talentu a rýsující se velké budoucnosti...
Kuba je hodnej, inteligentní kluk. Budoucnost má před sebou. A všechny parametry, které má, ho předurčují, aby z něj byl dobrý gólman. Takže doufám, že tu šanci chytí za pačesy a využije.
Dukla o svém postupu do extraligy definitivně rozhodla v předposledním barážovém utkání. Nelákalo vás nastoupit v posledním duelu v Pardubicích? To by přece byla krásná tečka.
Já jsem takovou možnost tušil dávno dopředu (usmívá se). Ale s ohledem na to, že jsem před tím moc netrénoval, jsem řekl, že nemám zájem. Když se totiž hrálo play-off a baráž, tréninky byly krátké a já se do branky nedostal. Nebyl jsem v tréninkovém tempu, poslední týdny už jsem ani nechodil na led a místo mě tam byl Honza Brož.
Spoluhráči vás tedy k návratu mezi tři tyče nepřemlouvali?
Jo, kluci mi říkali: pojď, budeš mít ještě jeden start v extralize (usmívá se). Ale já už si nepotřebuji nic dokazovat. Na druhou stranu jsem ze sebe nechtěl udělat šaška. Pokud bych měl pravidelný kvalitní trénink, chodili bychom na led ve dvou gólmanech, tak bych s tím neměl problém. Tak jako loni, kdy jsem v Jihlavě zůstal s Kubou.
Tehdy se před baráží o extraligu musel do Karlových Varů vrátit David Honzík...
A já jsem měl i na tréninku tu bránu pro sebe. Takhle to ale letos nebylo. Zaplať pánbůh, chytali tihle mladší a zvládli to dobře. Vlastně díky nim je extraliga zpátky. A já jsem rád, že jsem tím kouskem mohl být s nimi. Tuto sezonu jsem si vyloženě užíval.
Díky tomu, že Dukla postoupila do extraligy, mohl Jakub Škarek zůstat v Jihlavě.
Vybral si dobře (usmívá se). Dopadlo to, jak jsme sami nečekali. Kubovi ubyla jedna starost. Kdyby šel jinam, řešil by školu. Tím, že zůstal, má extraligu tady a může si dodělat další ročník gymnázia.
On má tedy o nejbližší budoucnosti jasno. A co vy? Už víte, kterým směrem se vydáte?
Domluvil jsem se na práci s Duklou Jihlava – mládež. V současné době vedu letní tréninky brankářů mládežnických kategorií. Je to pro mě nová situace, na ledě už jsem děcka měl, poslední tři roky jsem kvůli tomu jezdil i mimo Jihlavu. Ale je to zajímavé i na suchu. Baví mě to. Vždy to k tomu směřovalo, připravoval jsem se na to už dlouho. Takže jsem se i těšil. Od nové sezony bych navíc měl působit jako asistent u B týmu mladšího dorostu. Takže práce si užiju dost (usmívá se).
V naší lize působí strašně moc cizinců. A to je špatně„Bomba! V Dukle Jihlava podepsal norský reprezentační gólman!“ Tímto titulkem u článku na oficiálním webu extraligový nováček z Vysočiny v polovině května oznamoval příchod čtyřiadvacetiletého brankáře Larse Voldena. Toho jihlavskému klubu vytipoval trenér brankářů české reprezentace a Dukly Petr Jaroš, který v minulosti Voldena vedl u norského národního týmu. Jak však na Voldenův příchod reaguje někdejší brankář Dukly, Lukáš Sáblík? Spíš zdrženlivě. „Těžko říct. Já ho neznám, takže uvidíme,“ nechce dělat předčasný závěr. Čtyřicetiletému bývalému gólmanovi extraligových týmů z Jihlavy, Zlína, Karlových Varů a Českých Budějovic se však obecně nelíbí trend, který české kluby v poslední době razí: tedy příchod zahraničních brankářů. „V naší lize působí strašně moc cizinců,“ říká otevřeně Sáblík. „Loni jsem to počítal a bylo jich osm nebo devět. To je špatně.“ Chápe, že za invazí především slovenských gólmanů do Čech stojí především ekonomické zájmy. „Nějaké důvody pro to jsou. Extraliga je profesionální soutěž. Obchod, ve kterém rozhoduje nabídka a poptávka,“ chápe Sáblík. „V současné době zahraniční hráči obecně, nejen brankáři, kvůli tabulkovým cenám vychází levněji. Což je taky na zamyšlenou,“ říká Sáblík. „Když ale ve finále proti sobě chytají dva cizinci, je to na pováženou,“ připomíná vzájemný duel dvou Slováků: brněnského Marka Čiliaka a libereckého Jána Lašáka. „Protože jak máme mít kvalitní kluky u nároďáku, když prostě nemají šanci chytat,“ zlobí se. Navíc nového trenéra mládežnických brankářů Dukly Jihlava trápí i to, že jde o demotivační prvek pro mladé hráče. „Z výchovného hlediska to prostě nemá logiku. Jak mají děti mít motivaci, když pak vidí, že extraligu chytají zahraniční gólmani,“ pokládá Sáblík řečnickou otázku. „A to si nemyslím, že by ti cizinci byli až o tolik lepší než naši kluci. Zkrátka, bohužel rozhodují jen finance,“ mrzí ho. |
