"Byl to velký bojovník na ledě i v životě a se svou nemocí bojoval hodně dlouho. I když vím, že na tom byl poslední dobou dost špatně, je to pro mě šok," povídá smutným hlasem Machačův parťák z reprezentační obrany František Pospíšil.
"Olda neměl daleko k legraci a byl to čestný člověk. Vzpomínám na něj jenom v dobrém."
Jeho smrt vás asi hodně vzala.
Člověk se těžko smiřuje s tím, když jeho přátelé odcházejí. I když je na to člověk trochu připravený, tak ho to vždycky zaskočí. O půl šesté ráno jsem mluvil s jeho ženou, která mi to volala. A jak jsem viděl na displeji, že je to Marta, tak se mi udělalo zle.
Kdy jste se s Oldřichem Machačem viděl naposledy?
Jsou to ani ne dva měsíce, kdy jsme k němu jeli s Karlem Gutem (bývalý trenér národního týmu). Věděli jsme, že je to s ním vážné, tak jsme ho jeli na otočku do Prostějova navštívit.
Vzpomenete si také, kdy jste se setkali poprvé?
To bylo v roce 1966. Potkali jsme se jako novicové v reprezentaci, kde jsme byli oba vykulení. On byl ještě voják základní služby, tak přijel z Košic. Viděli jsme se poprvé v životě, ale hned nás dali dohromady, ubytovali nás spolu. Od té doby se to všechno odvíjelo.
Hokejisté (zleva) Oldřich Machač, Jiří Holík a František Pospíšil s poháry za vítězství na MS a ME v Praze v dubnu 1972
Kdy jste se dali dohromady i na ledě?
V listopadu se hrálo utkání s tehdejší NDR, což byl náš reprezentační debut, ale ještě jsme spolu nebyli jako dvojice. To začalo až na přelomu roku při turnaji století v Kanadě. Předtím jsem hrál s Rudlou Potschem, ale ten omarodil, tak nás dali dohromady. Jako bažanti jsme ze začátku nebyli nic moc, protože jsme byli ze všeho vyvalení a neměli jsme mezinárodní zkušenosti. Ale postupně jsme si všechny věci v dobrém vyříkali a jeden druhého jsme doplňovali.
V čem spočívalo kouzlo vaší dvojice?
Olda byl obrovsky mrštný, výbušný, měl dobrou střelu a hlavně vynikající hru tělem, to už se dnes nevidí. Já jsem spíš hrál pozičního obránce. Měli jsme obranu předsunutou daleko před modrou čárou a já jsem Oldovi jakoby naháněl soupeře. Proti hráči s kotoučem jsem ze středu trošku provokativně vyjel a tak jsem ho nahnal k Oldovi. A ten nešel jen tak objet, protože dával ve sníženém těžišti zadkem ty své bodyčeky.
Jak to, že je tak uměl?
Vypadal takový subtilní, ale byl obrovsky mrštný, uměl akrobatické skoky. A také byl vynikající plavec, zkrátka to v sobě měl dané. V první chvíli to vypadalo, že jenom pasivně brání, ale najednou vybočil zadkem doprava nebo doleva a superhvězdy jako Firsov lítaly vzduchem.
Trenéři se vaši dvojku nikdy nepokusili rozdělit?
V jednu chvíli ano, na začátku roku 1971 při mistrovství světa v Bernu a Ženevě. Tu bernskou část jsem hrál se Suchým a nerozuměli jsme si, Olda se svým partnerem taky ne. Takže nás po první části, kdy to vypadalo na průšvih, vrátili zpátky k sobě a nakonec jsme ještě porazili Rusy a stali se mistry Evropy.
Máte nějakou vzpomínku, která se vám v souvislosti s Oldřichem Machačem vybaví jako první?
Měl mi dost za zlé, že jsem po mistrovství světa 1977 ve Vídni skončil v reprezentaci, i když jsem mu řekl, že už to nezvládám, protože jsem měl zeslabený sval v noze. Vzpomínám si, když jsem ho na tribuně sledoval při mistrovství světa 78 v Praze, bylo mi ho líto, protože trošku jakoby odešel. Měl jsem kvůli tomu i pocit viny. Nikdy jsem neměl odvahu mu to říct.
Mimo led byl Oldřich Machač veselý společník?
Vymýšleli jsme spolu všelijaké věci, ale žádné drastické, aby někoho urážely. Byly to takové menší srandičky, aby před těžkými zápasy spadla nervozita.
Hokejový reprezentant Oldřich Machač před utkáním se SSSR na MS v Helsinkách 1974
Vzpomenete si na nějakou "lumpárnu"?
Sami jsme si třeba v Moskvě na Izvestijích vzali poslední den službu, koupili jsme si šampus a v patře na hotelu jsme si sedli a povídali si o všem možném. Ráno jsme pak zavolali do pokoje borcům naproti, kde jsou, že už na ně všichni dole čekají. Oni nejdřív šli k našim dveřím a poslouchali, a když jsme byli zticha, tak jeden říká druhýmu: "Oni už jsou asi všichni skutečně dole." Tak si vytáhli kravaty, vzali kufry a byli nastoupení dvě hodiny před odjezdem. Za námi pak přišel vedoucí výpravy a povídá: "To jste byli vy, bejci, že jo?" A my ho prosili, ať jim to neříká, nebo nás zabijou. Ale dovedli jsme si udělat legraci i sami ze sebe, nikdo nebyl ješitný a neurážel se.
A jak to dopadlo, když jste se potkali v lize, kde jste hrál za Kladno a Oldřich Machač za Brno?
Tam jsme si nic nedarovali, to je jasné. Pak jsme se tomu i smáli ve stylu "tys mi ji tam pěknou napálil přes ruce". Ale jinak si nepamatuju, že bychom se rozhádali.
Jaké měl zájmy mimo hokej? Po kariéře se nevrhl na trénování, ale na obchod s masem.
Oba jsme šli do Německa, já jsem hrál rok za Landshut a on asi čtyři roky v Rosenheimu. Tam začal dělat pro firmu jejich mecenáše, který obchodoval s masem, zástupce v Česku. Jinak se hodně věnoval rodině, v tomhle byl bezvadnej.
