Před letošním mistrovstvím světa převzal velení po trenéru Jánu Filcovi a na šampionátu s mladým mužstvem zanechal zprvu velmi dobrý dojem. Ten se však pokazil ostudnou prohrou 0:6 s Dánskem.
"Je pravda, co říkal Jaromír Jágr. Za pár let může být porážka od Norska nebo Dánska normální výsledek. Všichni favorité jsou v nebezpečí, každý na tomhle mistrovství může porazit každého," říkal Hanlon v rozhovoru pro iDNES.cz. Anglicky. "Slovenštinu se naučím," slíbil.
Trénoval jste v NHL, měl jste nabídky ze zámoří. Ale vzal jste místo v Bělorusku a teď na Slovensku. Co vás tak přitahuje k mezinárodnímu hokeji?
To je dobrá otázka. Kolik máme času?
Kolik budete chtít.
Potřeboval bych pár dní, abych to všechno popsal. Tak zaprvé mě strašně baví mistrovství světa. Cestování, poznávání všech těch odlišných kultur. Během přípravy jsme strávili tři dny v Česku, teď jsme v Německu... Moc si užívám tu různorodost, styly hokeje, které jsou v každé zemi jiné. To jsem nikdy v Kanadě nezažil. Být trenérem národního týmu není o dvaaosmdesáti zápasech v sezoně jako v NHL. Pro mě je to i o tom, že chci pomoct rozvoji hokeje v celé zemi.
Jak to chcete udělat?
Stavbou koučinkových programů, budováním vztahů s mladými hráči... Další věc je životní styl. Mohl bych o motivaci působit na mezinárodní scéně mluvit opravdu hodně, hodně dlouho. Měl jsem nabídky z Ameriky, ale takhle jsem žil ve Finsku, v Bělorusku a teď v Bratislavě. To je přece super, ne?
Jak se vám na Slovensku líbí?
Strávil jsem tam zatím jen pár dní, ale moc se mi líbila některá městečka. Měli jsme kemp ve Skalici, jsou tam fajn lidi a jsem rád, že Slovensko je teď mým novým domovem.
Říkal jste, že se naučíte slovensky. Ale na to zatím asi moc času nebylo.
To je pravda. Stihnul jsem sotva sedm lekcí. Jde to pomalu. Ale slovenštinu určitě musím zvládnout. Mám jednu učitelku na běžnou mluvnici a jednu na hokejovou terminologii. Po návratu ze šampionátu se do toho zase pustím.
Glen Hanlon- narozen 20.2. 1957 |
Žena je teď se mnou v Německu a osmiletý syn musí v zámoří do školy. Od té doby, co jsme opustili Bělorusko, už hodně zameškal. Chodil tam do mezinárodní školy, ale jen do konce listopadu.
Zatímco Slováci najali zahraničního kouče, v Česku se v posledních letech střídají u národního týmu jen dva hlavní trenéři: Růžička a Hadamczik. Proč myslíte, že se v Praze dívají na kouče z ciziny s nedůvěrou?
Moc neznám situaci v českém hokeji. Vím jen, že máte hodně dobrých trenérů a skvělý tým. Vždyť kdykoliv jsem proti vám vedl Bělorusko, vždycky jsme prohráli. Nemyslím si, že je to o trenérech, souhlasím s tím, co řekl "Jags", že to je o hráčích. Bez toho, aby každý rok jezdili ti nejlepší, nikdy nevíte, co se může stát. To se netýká jen Česka, ale všech zemí kromě velmocí Ruska a Kanady. Jen tam můžou každý rok rotovat s hráči, nemusí mít hokejisty, kteří přijedou na pět mistrovství světa za sebou.
Jak u českého, tak u slovenského mužstva se letos množí omluvenky hokejistů z NHL. Proč je to v Česku takové téma, zatímco u vás se to řeší v klidu?
Myslím, že na Slovensku dobře probíhá komunikace s těmi hráči. Ta je hrozně důležitá. Oni chtějí vědět, co se děje. A taky chtějí mít možnost volby. Pokud se rozhodnou, že jednou nepřijedou, chtějí cítit podporu a ne být hned hozeni přes palubu. My nemáme možnost říct hráčům, kteří třeba letos nepřijeli: Tak my už tě nechceme vidět. Na to těch špičkových hokejistů máme málo.
Hráči chtějí cítit podporu, ne být hned hozeni přes palubu
Jenže letos těch nejlepších chybí až moc velký počet.
Olympijský rok byl vždycky takový. Hráči NHL hrají dvaaosmdesát zápasů! Wow! Ne jen šestapadesát jako v Evropě. Plus někteří ještě byli ve Vancouveru. A intenzita těch zápasů na olympiádě je obrovská. Kvůli tomu turnaji začínají hokejisté v létě dřív trénovat, přidávají si. Musíme se taky vcítit do nich. Kdybychom měli tři stovky elitních hráčů, možná bychom byli mocnější a třeba bychom toho, který odmítne, nemuseli příště povolat. Ale takovou možnost nemáme.
Má vůbec cenu pořádat mistrovství světa v olympijském roce, když ti nejlepší hráči na něm chybějí?
Ale my tu zase máme jiné dobré hokejisty. Je třeba mluvit o tom, že takové země jako Česko nebo Slovensko musí podchytit víc dobrých hráčů v mladém věku a poskytnout jim optimální podmínky pro rozvoj. Aby z nich jednou vyrostli ti dobří, kteří budou k dispozici pro národní tým.
Mladí hráči však v dorosteneckém věku odcházejí do Kanady. Jak ty kluky udržíte na Slovensku?
O tom mluvíme donekonečna. Máme program pro tým do dvaceti let. Ale okolo je velký svět a ten nabízí hodně možností. I tak však máme hodně úspěšné mladíky: třeba Tatar zůstal na Slovensku, i když mohl jít do Ameriky a vydělat peníze. To samé Pánik. Ale těm u nás musíme vytvořit vyhovující prostředí. My nemluvíme jen o těch pěti procentech kluků, kteří mají skvělé šance prosadit se v zámoří. Hovoříme i o tom, aby se ti, kteří zůstanou, stali světovými hokejisty.
Je podle vás pro mladíky lepší zůstat v Česku nebo na Slovensku a snažit se probít do extraligy, nebo mají odejít a otrkat se v juniorských soutěžích v Americe?
Jako otec můžu říct: Je mnohem lepší mít syna mezi šestnácti a devatenácti lety doma. To je doba rozvoje osobnosti, v níž by dítě nemělo být čtyři tisíce mil od rodiny. Můj syn hokej hrát nebude. Ale vím, že kdyby ho hrál, mohl bych mu pohlídat životosprávu, disciplínu, trénink.
V době rozvoje osobnosti by hokejista neměl být 4 tisíce mil od domova
Takže by z něj nakonec vyrostl lepší hokejista než v Kanadě?
Kdyby na Slovensku dostal šanci se prosadit, tak stoprocentně ano. Pokud vezmeme pět hráčů, tak jedna opravdová superhvězda, která bude mít šanci dostat se na nejlepší místa na draftu, tam může odejít a bude to pro ni přínosem. Ale v dalších čtyřech případech to tak nebude.
Jak jste spokojený s fungováním mládežnického hokeje na Slovensku?
Podívejte, bavíme-li se o utkáních před Dánskem, tak mí nejlepší hráči na turnaji zatím byli Tatar, Mihalek, Pánik... Měli jsme tři týdny přípravný kemp a tihle tam každého strčili do kapsy. Přitom kdybychom měli všechny hokejisty z NHL, tak tihle by tu teď třeba ani nebyli. Na druhou stranu, nesmím je přechválit.
Aby jim to nestouplo do hlavy?
V zápase proti Bělorusku jsem je musel ve druhé třetině seřvat, protože den předtím jsem je pochválil v novinách. S mladými hráči se musí opatrně, nikdy nevíte, jak budou reagovat. Já je ještě neznám tak, abych věděl, jestli je takové uznání v novinách nakopne, nebo jestli naopak zpohodlní.
Čeští junioři už nepatří do užší světové špičky, stejně jako Slováci v posledních letech stále méně figurují také na draftu NHL. Je to varovný signál?
Vnímám to tak. Samozřejmě, tohle má NHL velmi dobře pokryté a draft je skutečně ukazatelem kvality. Ti, kteří na něm nejsou, prostě nejsou tak dobří, aby je kluby vybraly.
Co se s tím dá dělat?
Zaprvé musí být peníze na mládež. Bez těch to nejde. Ale ty se musí spravovat efektivně, bez plýtvání. Musíme mít plány pro všechny děti. Snažíme se vytvořit systém skautingu a výkonnostního hodnocení pro hráče pod patnácti lety. Abychom o nich věděli a sledovali jejich rozvoj: jestli se zlepšují, nebo stagnují, co dělají v létě...
Jágr a Ovečkin toho mají hodně společného
Zdá se, že práce s mladými je pro vás důležitější než práce s hvězdami A týmu. I tohle je vám bližší? Ve Washingtonu jste přece vedl Jágra, pak Ovečkina.
Ale na Slovensku ani u vás teď takový hráč není. A já bych rád, aby tu někdy byl nový Jágr.
Porovnejte tyhle osobnosti světového hokeje. Je mezi Jágrem a Ovečkinem nějaký rozdíl v přístupu, v mentalitě?
Spíš vám řeknu, co mají společného. Oba strašně milují hokej a tráví na stadionu nekonečné hodiny. A taky o něm hodně přemýšlejí. Když si s nimi sednete a popovídáte si, zjistíte, že vidí hokej jinak než většina hráčů. Každý den se něco člověk učí, ale když sedíte tváří v tvář Jágrovi, Messierovi nebo Ovečkinovi, tak se od nich můžete naučit hrozně moc.
Jaromír Jágr (vlevo) a Alexandr Ovečkin: obě superhvězdy prošly Hanlonovýma rukama
Jágrovi je osmatřicet a v české reprezentaci je stejně pořád nejlepší. Jak dlouho ještě může hrát?
Jaromír v posledních letech vyspěl. Pochopil, že hokej je úžasná hra. Myslím, že všichni hráči, když jim je tak devětadvacet, říkají: Fajn, budu hrát do nějakých třiatřiceti, možná o rok déle, a pak půjdu dělat něco jiného. Jenže když se do toho věku dostanou, nic jiného dělat nechtějí.
Potřebují hokejisté jako Jágr a Ovečkin od trenéra speciální přístup?
Ne, to ne. Já se snažím měřit všem stejně. Nechci, aby měl někdo speciální zacházení. Ale věřím, že ti nejlepší z nejlepších musí hrát hodně. Chtějí být zodpovědní za peníze, které vydělávají. Což nemohou, pokud mají málo času na ledě. Když dáte vašemu nejlepšímu hráči jen sedmnáct minut za zápas, on přitom může hrát dvaadvacet a na konci ani není unavený, tak mu pak můžete snášet modré z nebe... A stejně nebude spokojený.
