S nadsázkou, může si za to sám. Za pět let spolupráce s Českou televizí, kterou ukončil po letošním světovém šampionátu v Dánsku, se vypracoval na jednoho z nejvýraznějších a nejoblíbenějších hokejových expertů. Žádné fráze a omluvy. Ale i kritiku směrem k hráčům dokázal podat s elegancí, noblesou gentlemana, respektované persony.
„Byť nechci vzpomínat, a i tuhle epizodu již považuji za ukončenou, to televizní prostředí mi trošku schází. Až si to přečte manželka, nebude ráda,“ svěřuje se Sýkora.
Určitě mu odpustí, vždyť teď má pod dohledem sérii oslav jeho sedmdesátin, které měl v pátek.
Popravdě, těžko si vás představit jinak než jako hokejového elegána. Dokázal jste v mládí zhřešit, být trošku pod parou?
To víte, že ano. Když jsem byl hráč, někdy to byly v Plzni nevázané večírky. Drtivá většina z nich se odehrávala v restauraci Sport hned vedle zimáku. V mančaftu jsme měli pravidlo, že kdo má narozeniny, dá do placu dvě lahve myslivce. Pak se to rozjelo. Na tenhle alkohol nevzpomínám rád. I teď když na myslivce vidím reklamu v televizi, pořád mi není úplně dobře...
Byla velká jízda i to, když jste slavil narození syna Tomáše?
Jenže to už jsem měl po kariéře a pracoval jako metodik na ČSTV. Když jsem skončil s hokejem, oslovil mě s touhle nabídkou Zdeněk Buzek. Bral jsem to tak, že jsem dostal práci. Měl jsem na to vzdělání, vystudoval pedagogickou fakultu. A k synovi. Samozřejmě jsem ho zapil. Když jsem šel domů parkem ve Štruncových sadech, myslím, že jsem tam i něco zanechal... (smích)
„Fandím mladé trenérské generaci. A radím jim, ať mají odvahu stavět mladé.“ |
Jak jste jako bývalý hráč a později trenér přijal, že u syna hokej nebude hlavní náplní života?
Jako žák byl Tomáš nadějný hráč, ruce měl šikovné po mně. Ale bruslení nebylo valné, to měl také po mně. (úsměv) Kdybych věděl, že měl na víc a sport šidil, beru to jinak. Ale odhadl své limity a já jsem šťastný, jakou cestou se vydal. Je lékařem, bydlí v Dobřanech, pracuje na gynekologicko-porodnickém oddělení klatovské nemocnice.
Snad jsem vám v úvodu nepokazil reputaci hokejového rytíře a vezmu to z druhé stránky. Stalo se někdy, že jste jako trenér vyrazil hráče z hodiny na hodinu?
Myslím, že jedinkrát. Bylo to v Plzni s Tomášem Krásným, který pak bohužel brzy tragicky zahynul. Při play off vyrazil na večírek, dozvěděl jsem se to a musel zakročit.
O některých trenérech se tradují historky, že měli své informátory, kteří jim dávali vědět, když hráče někde viděli se sklenkou.
Tak to se mě netýkalo. Já se snažil pořád hráčům mluvit do duše. Používal jsem příklad tenisty Ivana Lendla, který pochopil, jak důležité je starat se o tělo, aby u sportu dlouho vydržel. Když se někomu nedařilo, spíš jsem se snažil zjistit příčinu. Ptal se hráčů i na soukromí, snažil se zjistit, co jejich výkon ovlivňuje. Pro laika to je ukryté, ale těch souvislostí a důvodů, proč hráč není v pohodě, je spousta.
I když jste s prací televizního experta skončil, sledujete dál hokej pečlivě?
Vybírám si. Sleduji hráče, které jsem ještě třeba trénoval v reprezentační osmnáctce či dvacítce. V Plzni občas chodím na stadion, dívám se v televizi. A zajímají mě pořád názory a hodnocení ve studiu. Nestihl jsem první akci národního týmu ve Finsku, ale těším se na další turnaj v Rusku. Vlastně jsem ještě v akci neviděl Petra Hubáčka, který mě v České televizi nahradil. A těším se, myslím, že to byl dobrý tip.
Stoupnout si ještě znovu na trenérskou lavičku vás opravdu už ani trochu neláká?
To nejde. Hokej je rychlý, dynamický. Je to velký kvapík a to se týká i rozhodování, okamžitých reakcí na střídačce. V sedmdesáti letech už takové myšlení nemáte.
Na křtu knížky „Plzeňský expres“se sešla řada hokejových osobností. Na snímku zleva Karel Trachta, Vladimír Bednář, Bohuslav Ebermann s manželkou Dianou, Jiří Holeček, Marek Sýkora a Jiří Neubauer.
O to víc vzpomínáte?
Hokejové vzpomínky, které se týkají trenéřiny, jsou spíš ve spojení s tátou. Říkám si: Sakra, tohle jsem s ním nestihl probrat. Bohužel, už se ho zeptat nemůžu. Ale jak říkával Jan Werich, žít se musí.
Smířil jste se i s tím, že jako trenér jste několikrát zůstal krůček od vrcholu jako stříbrný princ?
Ale pozor, jeden absolutní úspěch v kariéře mám. V roce 1968 jsem získal titul juniorského mistra Evropy ve Finsku. Z Plzeňáků jsme tam byli s Vláďou Bednářem nebo Bohoušem Ebermannem, v týmu byl Vláďa Martinec, Jirka Novák nebo Jirka Crha. Byl jsem tehdy dobrý hráč. A nebyl jsem tam z protekce, protože můj táta byl úspěšný trenér.
Konec upřímného experta. Někdy si věci malujeme moc narůžovo, říká Sýkora |
Věřím, vždyť jste v Plzni nakonec odehrál jedenáct sezon, na vojně byl dva roky v Jihlavě...
No, u té Jihlavy zase přiznávám, že tam mi táta trošku pomohl. (úsměv) Po brzkém zranění bych se pak hodnotil spíš jako průměrný ligový hráč. A pak jako dobrý trenér.
Stříbro jste vyválčil s Plzní, Pardubicemi i s ruským Magnitogorskem. Kdy byl triumf nejblíž?
Asi v Rusku. S Magnitogorskem jsme vedli 2:1 na zápasy, hrálo se na tři výhry. Ve čtvrtém utkání v Omsku jsme padli na nájezdy a to samé v pátém duelu doma. Navíc rozhodující nájezd nám dal Jarda Bednář. My měli celou sezonu na penalty vynikající hráče, jenže ve finále se jim nedařilo. Bratři Koreškovové, další borci. Nakonec dal doma jediný nájezd za nás Slovák Lubo Vaic...
Co Plzeň a Pardubice?
S Plzní proti nám stál Trenčín. Byl obrovsky silný, vynikající hráči. Zato nám chyběli dva zranění, klíčoví hráči, Radek Kampf s Pepou Řezníčkem. K tomu památný druhý puk na ledě a náš neuznaný gól v Trenčíně. S Pardubicemi proti Olomouci to bylo složité, ve finále byl tým zdravotně zdecimovaný, tam to na titul dotáhnout asi nešlo.
Párkrát se vaše jméno objevilo i v souvislosti s reprezentací.
Zrovna po tom finále s Olomoucí, kterou vedl Pepík Augusta, se říkalo, že půjdeme k nároďáku spolu. Nestalo se, asi mi nevěřili, nebo nevím... Ale neprožívám to.
Nakonec jste na sklonku trenérské kariéry vedl národní týmy do 18 a do 20 let.
A to mě strašně moc obohatilo. Předtím jsem prožil nepovedený návrat do Plzně. To byla katastrofa, nejhorší trenérská éra. Ti mladí kluci mě zase nakopli. Osmnáctku jsme dostali zpět do elitní skupiny, další rok s Frantou Musilem do čtvrtfinále, s dvacítkou jsem skončil šestý. V Kanadě jsem strávil i pár týdnů na stáži, viděl v akci nejlepší juniorské týmy. Myslím, že pak jsem i před našimi novináři pootevřel pár Pandořiných skříněk, v čem má český juniorský hokej problémy.
Jak se vám teď líbí extraliga?
V rámci všeho, co doba přináší, jsem přesvědčený, že není špatná.
Nechybí jí zajímavá jména?
A kde na ně kluby mají vzít, když peněz tolik nemají!? Extraliga je dobrá, dokonce je letos možná zajímavější než loni. A pokud můžu trenérům dát radu, tak ať mají odvahu stavět mladé. Odvahu! Vím, že se to snadno říká a složitěji realizuje. Ale i já jsem dokázal na mladé vsadit. V Plzni jsem dal kdysi šanci Martinovi Strakovi, v šestnácti nasadil Petra Sýkoru. Stejně bylo v Magnitogorsku Jevgeniji Malkinovi, když jsem vedení přesvědčil, že má hrát.
Vidíte v mladé trenérské generaci naději pro český hokej?
Fandím jim. Nejvíc Filipovi Pešánovi, progresivní typ, nebojí se říct názor. A další Jakub Petr, Venca Varaďa, i když ten to má malinko lehčí v tom, že Třinec je ekonomicky silný a má kvalitní kádr. Zatím jsem neměl možnost potkat se s Láďou Čihákem v Plzni, ale i on prokazuje kvalitu. A myslím, že je dobrá cesta, aby trenéři byli i generálními manažery. Měli možnosti si postavit tým a mít plnou zodpovědnost.
Zpátky k vám. Trávíte teď volný čas i mimo hokejové prostředí?
Máme partu 14 seniorů, hodně cestujeme. Organizuje to Roman Vavřík, bývalý tenista. Jinak to nejsou lidé ze sportovního prostředí. Letos jsme byli v Toskánsku, prošel jsem svatá místa. Byli jsme už v Číně, na Madeiře, v Madridu... Mrzí mě, že kvůli operaci kolena jsem letos na začátku roku přišel o Izrael.
Jeden z dárků, který jste dostal k sedmdesátinám, je výlet na Australian Open. Už se těšíte?
Je to díky zeťovi mojí paní, který je zaměstnancem na ambasádě v Melbourne. V polovině ledna tak poletíme na měsíc do Austrálie a jeden den strávím na tenisu. Byl to můj sen, alespoň jednou zažít atmosféru Grand Slamu.
Ten o cestě do Himálaje už zůstane nesplněný?
Nohy už to nedovolí. Přitom ten svět miluju. Hlavně z tátovo vyprávění, kdy při angažmá v Chamonix často u sebe nechával přespat horolezce a ti vyprávěli spoustu historek z velehor. A on je pak vyprávěl mně. Ale vidět tu všechnu krásu naživo, to už se mi asi nepoštěstí...
