"Po mistrovství jsem se ptal Roberta Záruby, zda jsem ho nezklamal. Řekl, že ne a že dokonce zvažuje další spolupráci. Uvidíme, třeba z toho něco vznikne," říká 65letý Sýkora.
Takže kdyby se za rok, až bude šampionát v Praze, nabídka opakovala, kývnete bez váhání?
Je to určitě lákavá představa. Navíc jsem bez závazků, nepracuju, jen se krásně nudím. Dokonce jsem slyšel, že když se člověk nudí, nejlépe si odpočine. Tak zkouším, jestli je to pravda (smích). Ale vážně. Ta práce mě osvěžila a vrátila víc k hokeji. Poslední rok jsem se v něm moc nepohyboval, i v Plzni jsem se byl za celou sezonu podívat na extraligu snad jen dvakrát.
Překvapila vás ta vlna pozitivních reakcí?
Potěšila mě. Dostal jsem řadu sms zpráv, kladné ohlasy byly i po chatu na webu České televize. Ale nebojte, manželka mě srovnala - seď rovně, uprav si kravatu, nehledej pořád něco pod stolem... (úsměv)
Mimochodem, kolik kravat jste během mistrovství vystřídal?
Šest kravat, osm košil, dva typy obleků. Zhruba to jsme měli každý na výběr. Převlékali jsme se v buňce přímo v hale. Samotné studio byla klimatizovaná lože otevřená směrem do haly a ten rozdíl teplot nebyl vždy příjemný. Já navíc do Minska přiletěl s kašlem. Naštěstí mě žena donutila vzít si s sebou antibiotika, což mě zachránilo.
Jak vypadal váš denní režim, když jste neseděl ve studiu?
Ráno na hotelu snídaně a to bylo jediné pořádné jídlo za celý den. Pak už byla strava na nás, to znamená bufety na stadionu. Takže stravu z fast foodů dlouho nechci vidět. Když byly tři zápasy denně, znamenalo to být tak od půl dvanácté téměř do půlnoci v hale. Pak na hotelu pivko na konec šichty a usínal jsem mezi jednou a druhou.
V Minsku jste prožil úspěšné trenérské období, potkával jste se často s lidmi z klubu?
Moc času nezbývalo. Jen jeden den přijel bývalý šéf, ještě s manažerem a ředitelem, měli jsme asi tříhodinové sezení na hotelu. Jinak je v Dinamu kompletně nové vedení. Třeba šéfa klubu dělá bývalý novinář, máte šanci (smích)...
Tak to tedy nevím... Ale když jsme u toho, jak jste s tím novinářem vycházel při práci v Minsku?
Byl naším největším kritikem, to jednoznačně.
Poznávali vás běloruští fanoušci na ulici?
To bylo hodně milé překvapení. Denně se řada lidí chtěla společně vyfotit, fanoušci mi pořád říkali: Vraťte se k nám do Minsku...
A vrátíte?
Ne, ne! Trénovat už určitě nebudu.
Český tým jste měl na očích po celý šampionát. Jak hodnotíte čtvrté místo?
Čtvrté místo jako takové je bezesporu úspěch. Ale trošku mate. Fanoušci stále před šampionáty mluví o medailích, pořád nás řadí k úplné špičce. Ale, bohužel, to v téhle chvíli neplatí, což ukázalo semifinále i zápas o třetí místo. Tým se snažil, ale neměl na to. Máme před sebou spoustu práce.
Přitom v prvních zápasech mistrovství tým vypadal výborně.
První tři zápasy byly velice slušné, přestože jsme z nich vytěžili málo bodů. To byl moderní hokej v pohybu. Ukázaly se nesporné trenérské kvality Vláďi Růžičky i to, že hráči za ním jdou. Nevím, nakolik pak týmu ublížily zdravotní potíže, určitě se podepsaly. Pak šel bohužel výkon dolů. I čtvrtfinále se nám povedlo hlavně díky dobře sehraným a využitým přesilovkám. Jinak nevím, jak bychom zvládli už ty Američany...
