„To znamená, že už nemůžu hrát?“ ptal se s úsměvem bývalý vynikající obránce Zlína a současný trenér extraligového týmu, který ukončil hráčskou kariéru po extraligovém finále v roce 2013. „Konzultoval jsem to s Béďou (bývalý spoluhráč Köhler). Říkal: můžeš, ale s jinačím číslem.“
Jaká byla vaše reakce, když jste se to dozvěděl?
Před měsícem mě zavolali nahoru, co bych na to říkal. Byl jsem nakloněný tomu, aby se to udělalo mimo sezonu, nebo před prvním zápasem příští sezony. Ale že je výroční zápas, tak přes to nejel vlak. Je to pro mě obrovská pocta za dlouhou kariéru na úrovni. Hrál jsem tady odmalička. Vzpomínám na začátky, jak nás tady rodiče vodili. Jsem hrdý, kam to dospělo.
Váš dres bude osmý. Kolik se jich ještě vejde pod strop?
Na rovinu, chlapi, moc ne. Mám v merku asi tři a to bude v pohodě.
Chybí vám nějaké jméno?
Chodil jsem na Tondu Stavjaňu, který vyhrál v 85. mistrovství světa v Praze. Nebo Rosťa Vlach tady dokázal hodně. Vyhrál titul jako hráč i trenér, nikdo takový tady není. Pak mladší generace, na kterou se dostane po mně.
Zlínské legendy očima Martin Hamrlíka* Jaroslav Stuchlík (číslo 10) „Když jsem jako kluk chodil na hokeje, tak jsem jeho jméno zaregistroval. Mě netrénoval, bráchu ano.“ * Ladislav Maršík (16) „Znám ho jako trenéra dospělých. Ještě si ho vybavuju, že byl ve vedení klubu.“ * Jiří Vodák (21) „Pamatuji si jeho knírek. Obrovská legenda. Výborný hráč z časů Kořeného, Albrechta nebo našeho kustoda pana Sedláka.“ * Jiří Králík (1) „Brankář. Mám ho spojeného s mistrovstvím světa v 85. v Praze. Za mladých let jsme se na něho chodili dívat do rožku. Vyvolávali jsme jeho jméno, a kdo na druhý den přišel do školy s nejvíce vyřvanými hlasivkami, byl nejlepší.“ * Luděk Čajka (26) „Dobře si jeho tragédii pamatuji. Když se mu to v Košicích stalo, tak jsem se zrovna vracel z mistrovství světa dvacítek a pak jsem nastoupil v Pardubicích jako druhý nejmladší hráč Zlína v historii extraligy. Výborný bek.“ * Miroslav Okál (60) „S Očkem jsem hrával. Byl to super kapitán. Výborný kluk do kabiny, skromný. Na ledě pro mužstvo odvedl vždycky první a poslední.“ * Karel Rachůnek (4) „Také skvělý obránce. S Karlem jsme hrávali. Smutná věc, moc mě to mrzí, že už tady není s námi.“ |
Nahoru půjde číslo 41. Vybral jste si ho sám?
Vůbec. Bylo to dané asi tím, že jsem s 41 hrál poslední zápas.
Které číslo bylo vaše nejoblíbenější?
Neměnil jsem klub, tak jsem měnil aspoň čísla, abych se neohleděl. Jinak jsem k nim neměl extra vztah. Možná k 33, ale to jsem byl na farmě v Americe. Pak mi to bylo víceméně jedno.
Po návratu ze zámoří jste byl věrný jen Zlínu. Měl jste nabídky odjinud?
Jednou do Ruska. Odmítl jsem ji, protože jsem byl ve Zlíně vždycky spokojený. Byl jsem pět roků v Americe a už se mi nikam nechtělo jít něco zkoušet. Tady jsem měl svoji pozici. Věděl jsem, co můžu od klubu čekat, oni věděli to stejné o mně. Mohl jsem si vydělat více peněz, ale na to jsem zase tolik nehleděl. Šlo mi o zázemí okolo.
A extraligové nabídky?
Když ještě Miloš Říha trénoval Pardubice a my jsme měli ve Zlíně po baráži, tak si nás chtěl vzít spolu s Očkem (Miroslav Okál) do Japonska na turné. Nechtělo se mi a teď toho lituju. Mohl jsem mít Japonsko za sebou.
Na ledě budou i vaši dva synové. Jsou na tátu pyšní?
Mladší si to neuvědomuje, starší to má zase těžké. Můj taťka do něho pořád hustí, že v jeho letech jsem už hrál extraligu. Ten na něho hledí. Říkám mu, tohle neřeš. Bude to dobré i pro ně. Až budou mít děti, tak se budou ptát: To je děda?
Speciálně kvůli vám přiletí z Kanady váš slavný bratr Roman. Ceníte si toho hodně?
Jasně. Jsme si blízcí, je to můj jediný brácha. Byl jsem u jeho rozlučky s kariérou v Montrealu a to jsem se hodně rozmýšlel, jestli pojedu nebo ne. Ale když jsem viděl, na jaké úrovni to proběhlo, tak jsem byl rád, že jsem u toho mohl být. Měl tam bývalé hráče, trenéry, bylo to hodně emocionální. Strašně by ho mrzelo, kdybych tam nebyl, a mě by také mrzelo, pokud by nepřijel. Přiletí jenom na otočku na tři dny. Jen na zápas s Hradcem Králové by určitě nejel. (úsměv) Škoda, že to nestihne taťka, je v Americe. První dík patří rodičům a hned potom manželce.
Bude v hledišti?
Původně nechtěla jít, nemá moc ráda tyhle oficiality. Říkala, že stačí, když budou se mnou kluci. Nakonec ale svolila. Chtěl bych ji tímto poděkovat. Má na tom obrovskou zásluhu. Jsme spolu osmnáct let a vždycky jsem měl parádní zázemí. Když je spokojená rodina a doma to klape, tak máte o to méně starostí a můžete se stoprocentně soustředit na hokej.
Budete se moci soustředit na zápas s Hradcem?
Dokážu se od toho oprostit. Není to žádný šok, překvapení. Naměkko jsem ani nebyl, když jsem se loučil s kariérou, protože jsem byl připravený celou sezonu, že skončím. Hlavně ať klukům nezmrznou nohy. Ceremoniál je co nejkratší. Nemáme zimák uzpůsobený tomu, aby si člověk sedl, poslouchal každé slovo a prohlížel si krásná videa na kostce.
Kolik vás bude tahle sláva stát do klubové pokladny?
Kluci říkali, že bude konečně svačina. Narozeniny mám v květnu a nikdy jsem je nedával. Netvrdím, že jsem lakomý, ale strýc mi vždycky říkal, že rozdáváním nikdo ještě nezbohatl. (úsměv)
POSLEDNÍ VÝJEZD? Martin Hamrlík vyráží na finále do Plzně. Po skončení série ukončí kariéru.
Nastoupíte v modro-bílých retro dresech z Baťových dob. Líbí se vám?
Hodně. Jsem nadšenec do takových věcí. Mělo by toho být více. Myslím tím v celé republice. Hokej nehrajeme jenom my, co si lidi pamatují. Ale klub někdo zakládal a bez nich bychom tady třeba nebyli. Ocenění pro bývalé hráče by měla být častější. Když mají výročí, připomínat je. Dát jim kytku. Ve světě se to dělá běžně. Když jsem byl v Montrealu, tihle hráči sklízí velké ovace. Když se promítají černobílé záběry z minulosti, hlasatel to musí ukončit, protože lidi by stáli a pořád aplaudovali. Kromě retro dresů bych ještě zavedl speciální barevné dresy jako pocta záchranářům, armádě nebo třeba hasičům. Když ti hoří barák, tak nevoláš hokejisty, ale hasiče. Tihle lidi u nás nejsou pořádně docenění.
