„Já to prostě nechápu. V Rakousku i v Německu mládež trénovat může, jen u nás to nejde,“ zlobí se šéf žďárského hokejového klubu. „Děcka si navyknou na systém, že nic nemusí,“ má jasno Nečas.
Předpokládám, že jste moc rád, že má váš syn žákovská, dorostenecká a juniorská léta v hokeji už za sebou...
Vůbec nevím, co bych dělal, kdyby byl kluk ještě malej. Asi bych se zbláznil. My jsme dělali všechno možné, a teď je všechno zakázané.
Amatérský sport hledá cesty na hřiště, Blatný posílá děti do lesa |
Všechno ne, ministr zdravotnictví Jan Blatný přece říká, že mohou děti chodit běhat do lesa...
Tam ale hokejistu nevychováte. Děcka musí chodit na led. To máte stejné jako s lyžováním, taky se nenaučíte lyžovat bez sněhu.
Opravdu si myslíte, že může se sportem skončit až třicet procent mladých sportovců?
Samozřejmě. Oni by sport dělali, ale tohle je odradí. Nebojím se o ty, jejichž rodiče jsou také sportovně založení a děti ke sportování vedou. Ale těch třicet procent bude průšvih. Zjistí, že si hokej nebo fotbal můžou v pohodě zahrát na počítači, aniž by museli cokoliv dělat. Tohle dopustila naše vláda.
Je vidět, že vás současná situace hodně zlobí...
Kdybych měl kluka malého, dupal bych do toho ještě třikrát tolik, protože tohle je fakt hrozný. Jsem zklamaný, nechápu, proč jinde ve světě mládež trénovat může a u nás ne.
Všimla jsem si na sociálních sítích, že v době, kdy ještě dost mrzlo, někteří alespoň zkoušeli bruslit na rybníku...
Taky jsme sebrali hrabla a šli odhrnout sníh z rybníku. Jenže se našel nějaký občan, který to hned nahlásil. Stěžoval si, že děláme věci, které se dělat nemají. Byl jsem v šoku. Přitom my jsme jenom chtěli, aby měla děcka kde bruslit.
Upravit led a jde se na to. Doba covidová vyhnala mladé hokejisty na rybník.
O covidu se mluví úplně všude, tak se zkrátka lidé bojí...
Ale já nezpochybňuju covid. Vím, že to není chřipečka, když na něj umírají lidi, ale taky nejsme malomocní. Nemůžeme přece na tak dlouho všechno a všechny izolovat.
Které opatření, samozřejmě kromě toho, že mládež nesmí trénovat a hrát, vám vadí nejvíc?
Nechápu třeba, proč máme chodit s respirátorem venku, kde nikdo není. Chápu, že si ho nasadím, když jdu do obchodu nebo někam, kde je víc lidí, ale když kolem nikdo není? Mám ho nosit na čerstvém vzduchu? Úplně hotový jsem z toho, když vidím v lese rodiny na procházkách s dětmi a všichni mají respirátor. To už jsme se fakt všichni zbláznili?
Respirátory nosí i ve světě.
Jasně, ale třeba kluk hraje v Americe a tam mají respirátory, když jdou někam dovnitř. Restaurace fungují s omezenou kapacitou, ale nikomu nemusí vláda nic kompenzovat a nikoho taky neomezuje. Vždyť u nás si za to může vláda sama. Loni na začátku jsme pokyny respektovali, ale teď už jsme všichni rok zavření, lidi jsou naštvaní.
Euforii vystřídala beznaděj. Psycholog o dopadu lockdownu na děti a jejich duši |
Je pravda, že v téhle době není snadné cokoliv plánovat...
To je ono, nevidíme světlo na konci tunelu. Nechci být protivný, mě jen mrzí, že stát a politici tohle nechápou. Oni zavřeli sjezdovky, ale lidi jim tam stejně chodili aspoň na sáňky. Navíc neorganizovaně.
Navíc v uzavřených obchodech je stejně mnohem víc lidí. A tudíž i větší riziko nákazy...
Přesně tak. Důchodci tam chodí třikrát denně pro různé slevy. Tam se můžou potkávat stovky lidí? Hlavně že mladým zakážou sportovat.
Možná by měla za mladé sportovce víc bojovat Národní sportovní agentura, nemyslíte?
To je pravda, jsem s jejími kroky nespokojený. Podle mě by do toho měla mnohem víc vrtat. Chápu, někteří udělali sami průšvih, ale měli by zabrat. Štve mě, že vláda dopustila, aby se děti a mládež na tak dlouho izolovaly od sportu.
Podle statistik už ale i mezi mladými roste počet vážných případů onemocnění covid-19, dokonce i smrtelných...
Protože je problém s imunitou. Děti jsou zavřené doma, s vrstevníky se nepotkají... My lezli po stromech, sousedům na třešně, třikrát za den jsme byli zmáchaní, ale měli jsme vytvořenou přirozenou imunitu. Kde si ji mají vytvořit dnešní děti? A nejhorší jsou maminky, které svoje ratolesti pořád umývají dezinfekcí. Jasně, když přijdu domů z venku, tak se umyju, ale lidi blázní a dezinfikují se i desetkrát za den doma mezi svými.
Pojďme na chvíli k příjemnějším věcem. Z NHL v poslední době chodí stále více pochvalných zpráv o vašem synovi. Jak vy vnímáte jeho výkony v Karolíně?
Za mě dobrý. Je vidět, že udělal další krok, že to všechno má vzestupnou tendenci. Věří si a trenéři věří jemu. Myslím, že udělal kus práce.
Mluvíte spolu často?
Skoro denně. Dneska to díky všem těm technologiím jde. Většinou volá, když jede na zimák nebo ze zimáku. Má to zhruba dvacet minut, takže si dá telefon na handsfree a pořešíme kdeco. (usmívá se)
Rychle a šikovně. Konečně nastal Nečasův čas. Ten Čech umí létat! píšou o něm |
Na co jste při jeho hokejové výchově kladl velký důraz?
Hlavně na morálku, ctižádost a soutěživost. Pokaždé jsme o něco hráli. A taky je potřeba mít v hlavě nastavené, že nic není zadarmo. Pokud neuděláte něco navíc, nemůžete uspět, nic nepřijde samo.
Což se dá aplikovat i na nesportovní svět...
Přesně tak, platí to pro všechna odvětví. Talent je jen malý zlomek celku, chce to hodiny a hodiny dřiny.
O vás dvou je známo, že spolu hodně hrajete i tenis, je to tak?
My jsme dělali všechny možné sporty, hlavně aby se hýbal. Pokud si někdo myslí, že udělá z děcka hokejistu, když bude trénovat čtyřikrát do týdne, tak ani omylem. Ale přesně tak to ve spoustě případů je. Dítě si odbude trénink a pak zaleze k počítači. Když já byl malý, tak jsme pořád běhali za barákem, stavěli bunkry, ale hlavně jsme byli v partě. To dneska nevidíte.
Co ještě kromě hokeje a tenisu váš Martin zkoušel?
Chodil do kroužku gymnastiky, přelézal švédskou bednu, učil se všestrannost a obratnost. Dnes spousta kluků hraje hokej, ale mají problém kopnout do míče. Dítě by mělo zkusit tři čtyři základní sporty a ať si pak vybere.
