Pardubice měly před posledním barážovým utkáním s Jihlavou nůž na krku - pro udržení extraligy potřebovaly nutně zvítězit. Dynamo ale soupeře přestřílelo a po vítězství 4:2 vypukla ve vyprodané aréně euforie, která připomínala zisk mistrovského poháru.
Oběma situacemi si s klubem prošel brankář Martin Růžička. V roce 2012 byl u toho, když Východočeši porazili ve finále Kometu a slavili po dvou letech další titul. Letos na něm ležela záchranářská tíha. Ta se nese mnohem hůře, než očekávání při cestě za úspěchem.
„Největší rozdíl je v tom, že musíte najednou z mizerných výkonů přepnout do vítězného módu,“ popisuje devětadvacetiletý gólman. V tomto směru ale letos Pardubice více než tápaly. „Pořád to nešlo a nešlo. V každém zápase, v každém tréninku musíte přemlouvat psychiku, aby se to konečně zlomilo.“
Výkony Dynama se po tragické základní části nezlepšily ani v play-out, vstup do baráže fanouškům rovněž na optimismu nepřidal. „Od začátku to bylo jako na houpačce. Nedokázali jsme vybojovat tři výhry v řadě a trochu se tím uklidnit,“ ohlíží se pardubický rodák.
Co s tím? Pro Růžičku bylo v těžkých chvílích nejlepší úplně vypnout a vytěsnit všechny myšlenky z hlavy. „Když letí puk, snažit se ho chytit. To byl můj jediný cíl. Neřešit žádné další věci, jestli nám to jde, nebo ne.“ Podporu nacházel zejména u trenérského asistenta Pavla Marka, který ho podporoval v krušných chvílích. „Jemu hodně vděčím za to, že to vyšlo,“ je rád Růžička.
Baráž není pro pardubického navrátilce ničím novým. Zažil ji i z té opačné strany, to když s Mladou Boleslaví v roce 2008 vybojoval účast v nejvyšší soutěži. „Tehdy se ale hrálo trochu jiným systémem, sérií na čtyři vítězná utkání. Takže ten ohromný tlak trval jen něco kolem týdne. Teď se hrálo měsíc, navíc skoro obden...“
Boleslav tehdy přejela Ústí nad Labem poměrem 4:1 a nadělila si ke stoletému výročí postup mezi elitu. „Mělo to ten náboj play-off, ale hlavně jsme se vezli na vítězné náladě. Něco úplně jiného, než letos s Pardubicemi.“
