„Vždycky jsem tvrdil, že nebudu nikdy podnikat. A tak podnikám,“ směje se sedmatřicetiletý hokejový penzista. Obránce uťal kariéru v sezoně 2014/15, tehdy nastupoval v libereckém dresu.
Jste úspěšný podnikatel?
Zatím se tím živit nedá, ale dělám to proto, že to jednou bude dobré místo. Jsme v pěkném areálu přímo u řeky. Vždy mě bavily lodě, a když jsem byl menší, chodil jsem s dědou na ryby. Nějak to k sobě patří, takže je to pod jednou střechou.
Co je těžší: hokejová lopota, nebo živnostenská profese?
Každý z těch oborů je úplně jiný, ale obojí je stejně těžké. Víc vám řeknu za dva roky, až budeme fungovat na trhu déle. Děláme i předváděcí akce a tím, že jsme hned u vody, si to člověk může zkusit.
Jaké lodě prodáváte?
Od gumových člunů přes pramičky až po rozměrnější motorové lodě, ta nejdelší má asi sedm metrů. Vždycky mě to bavilo, tak jsem si vymyslel tohle podnikání.
Potkají vás lidé na Labi?
Mě osobně moc ne, i když jsme u břehu a kdo pojede na lodi kolem, uvidí nás. Já jezdím na Orlíku.
Loni si v lodní škole Martina Škouly udělal řidičák i olympijský vítěz Martin Ručinský (dole vpravo s lektorem).
Máte lodní řidičák?
Mám ho a my je i děláme, učil se u nás třeba Martin Ručinský. Nejtěžší jsou otázky, je jich přes čtyři sta. Potom musíte na lodi udělat praktickou zkoušku na vodě.
Co je při řízení lodi nejsložitější?
Manévrování v úzkém prostoru, když musíte ke břehu. Proto si člověk platí výcvikový kurz. Nebo se to naučí získáváním zkušeností. Až si to osahá a zjistí, že nemůže jezdit rychle, co všechno loď dělá a jak se chová. Já umím řídit jen jednu, a to ještě blbě. Mám sportovní člun Mastercraft.
A rybář jste, když prodáváte rybářské potřeby?
Začínal jsem s dědou, po delší pauze jsem chodil chytat v Coloradu. A teď si pořád říkám, že příští rok začnu, a ono to ještě nenastalo.
Bál jste se, že po hokejové kariéře přijde prázdno?
No právě. Já bych doma na zadku sedět nedokázal. Tak teď jezdím pořád na jedno místo, každé ráno. Velké plus je, že to je asi pět set metrů od zimáku. Pendluju.
Co na něm děláte?
Trénuju svoje děti. Nebo ne trénuju. Jen pomáhám ve třídách, kde jsou moji kluci, a když mám čas. Matějovi je devět, Vojtovi sedm. Když je vezu na trénink, tak na ně alespoň nekoukám z tribuny, ale jdu s nimi rovnou na led.
Jaký jste táta-trenér?
Moje krédo je, že jak dítě, tak i dospělý musí chtít sám. Musí ho to samotného bavit, ne aby to do něj někdo tlačil, řval na něj. Když hrát nechce, bude hokej dělat do patnácti a pak stejně přejde na něco jiného.
Pozorujete na svých synech, že podědili vaše hokejové geny?
Já bych je občas hnal! (smích)
A co vy a hokej?
Já hraju už jen s kamarády, v sezoně každou neděli večer. Samozřejmě je to hodně prestižní, protože se výsledky píšou a pak se v hospodě probírá bodování.
Takže jste největší hvězda?
Už ne! (smích) Když člověk nic nedělá, jde to šupem dolů, vydrží vám to tak měsíc dva. Pokud pravidelně netrénujete, nehýbete se, nemáte hokejku každý den v ruce, stává se z vás řadový občan.
Přitom v sedmatřiceti byste ještě mohl stačit na extraligu, ne?
Já přibral nevím kolik kilo, ani se nevidím v tom, že bych někde hrál. S Radkem Hamrem máme v létě hokejovou školu, teď nám skončila. Chceme, aby děti něco poznaly od lidí, co byli v zahraničí. To je tak všechno, co mám s hokejem společného. Ani funkcionařina mě neláká, navíc s malými dětmi a firmou není čas. Někde sedět a dělat přestupy, někomu počítat výplatu, to ne.
Přitom hokej byl váš svět, ne?
Spousta lidí se na to ptala. Že člověk dělá něco celý život a najednou to není. Jsou dvě varianty: buď u toho zůstat a žít stejně, anebo jako v mém případě to utnout a začít jinak. Když to řeknu ošklivě, mně hokej jako takový nechybí. Sleduju ho, ale že bych se v něm nějak angažoval a extra mě zajímal, to ne.
Proč jste v Liberci nečekaně skončil po deseti zápasech?
Sešlo se víc okolností dohromady. Manželka strávila měsíc v nemocnici, já kariéru přerušil s tím, že to bude jen na ten krátký čas a pak se jede dál. Jenže k tomu už nedošlo. Ne že by mě hokej nebavil, ale tím, že zdraví má člověk jen jedno, se to celé vyjasnilo. A najednou šly děti do školy a já bych zase někam odjel. Děti rostou docela rychle, já si uvědomil, že být doma každý večer mi vyhovuje. Proto se mi už nechtělo pokračovat.
Co berete za vrchol své kariéry?
Já už hokej vypnul, ani si to nepamatuju. (smích) Hezké vzpomínky mám, horší jsem vytěsnil. Výhry nebo když jsme měli dobrou partu, to si člověk bude pamatovat navždy. Fajn bylo Colorado, Minnesota, mně se líbilo i v Rusku.
Pouštíte si nostalgicky videa?
Já to možná říkám špatně, ale já fakt hokej úplně utnul.
