Psal se rok 2004 a Česko poprvé v samostatné historii hostilo světový šampionát v ledním hokeji. Zbrusu nová Sazka aréna pomohla stanovit tehdejší divácký rekord MS, domácí reprezentace mezitím suverénně prokráčela základní skupinou i osmifinálovými duely.
„Na papíře to byl jeden z nejlepších týmů, které jsme kdy mohli postavit,“ myslí si čtyřicetiletý Martin Škoula, který tehdy nechyběl v obraně hvězdného výběru trenéra Slavomíra Lenera. Jaromír Jágr, Jiří Šlégr, Martin Ručinský, Roman Hamrlík nebo Tomáš Vokoun ale museli po čtvrtfinálové bitvě smutně klopit zrak poté, co jim v nájezdech uštědřil ťafku neznámý Američan Andy Roach.
A z obrovského očekávání najednou nezbylo nic.
Už to bylo řečené mnohokrát, ale turnaje jako mistrovství světa jsou specifické. Celé je to směřované na jeden, možná dva zápasy. V současnosti to funguje tak, že když se vyhraje čtvrtfinále, jsou všichni spokojení a oslavovaní. Když se prohraje, je to nejhorší tým, jaký mohl být.
Zapomenutí medailistéServer iDNES.cz nabízí sérii rozhovorů s méně známými medailisty z hokejových MS, o jejichž kariérách a životě po nich není tolik známo. |
To ten v roce 2004 určitě nebyl, i tak ale přišel konec už ve čtvrtfinále po souboji s Američany (2:3 na nájezdy).
Ano, a turnaj tak skončil v podstatě bez úspěchu. Přitom o tom rozhodly nájezdy, takřka loterie. Stačila jedna maličkost, a už mohl postoupit druhý tým. Stačilo proměnit jeden nájezd!
Tyčky Davida Výborného a Jaromíra Jágra tehdy zněly v uších fanoušků ještě dlouho. Mimochodem, tohle utkání je jedním z mnoha, která se teď reprízují v televizi. Koukáte se?
Když zapnu televizi a zrovna to tam je, tak se chvíli podívám. Jinak ale popravdě hokej moc nesleduju, minulý rok jsem z mistrovství neviděl ani jeden zápas.
Na světovém šampionátu jste si zahrál ještě dvakrát a v obou případech z toho byla medaile - stříbro v roce 2006 (Riga) a bronz v roce 2011 (Bratislava). To vám vzpomínky na mistrovství o dost zlepšilo, ne?
Jasně, třeba v Bratislavě to bylo fakt pěkné, hráli jsme tam prakticky jako doma. Bylo tam tolik našich fanoušků, atmosféra naprosto super. Na druhou stranu, v Rize jsme byli už dopředu všemi odepisovaní. Díky tomu jsme ale byli mnohem uvolněnější a hrálo se nám lépe.
Tehdy jste byl jednou z mála zámořských posil, spousta hvězd se trenérovi Aloisu Hadamczikovi omluvila.
I v tomhle jsou reprezentační turnaje specifické, někdo přijede jednou za pět let, další naopak odjezdí všechny turnaje v sezoně. Trenéři to nemají vůbec jednoduché, většinou do poslední chvíle nevědí, koho budou mít nakonec k dispozici. Hrál jsem v nároďáku pod několika trenéry a každý musel do poslední chvíle řešit, kdo hraje play off v NHL, nebo jak se komu daří doléčit zranění.
Dlouhé vyřazovací boje zaměstnávaly během prvních let v NHL také vás. Už ve své druhé sezoně v Coloradu (2000/01) jste navíc vyhrál Stanley Cup. Uvědomil jste si tehdy v jedenadvaceti letech, čeho jste vlastně dosáhl?
Když se na to dívám s dlouhým odstupem skoro dvaceti let, asi jako každý mladý člověk jsem si tenkrát myslel, že to je normální a bude to tak každý rok. Pak postupně zjišťujete, že to tak vůbec není. Kdybych vyhrál Stanley Cup v pětatřiceti, tak bych to určitě bral jinak.
Martin Škoula (vlevo) společně s Milanem Hejdukem drží Stanley Cup, který vyhráli v roce 2001 s Coloradem.
Přesným opakem byl veterán a váš tehdejší spoluhráč Ray Bourque, který na poslední sezonu své kariéry přestoupil k Avalanche a v sedmém finálovém zápase poprvé v životě zvedl Stanley Cup nad hlavu.
Jasně. Zrovna Ray Bourque začínal v NHL, ještě když jsem já byl sotva na světě. (směje se) To jsou velké paradoxy. Když jsem začínal v Coloradu, první tři čtyři roky jsme hráli v play off snad nejdéle, co to šlo. Mladému hráči to dá strašně moc, všechny ty vyhrocené bitvy v play off, sedmé zápasy. Do kariéry je to tou nejlepší průpravou, ničím jiným takové zkušenosti nenahradíte.
Kromě Bourqua tehdy byly v Coloradu i další obranářské veličiny jako Rob Blake nebo Adam Foote. To taky nebylo k zahození, že?
Pozoroval jsem je, snažil se něco dokoukat, od každého jsem si bral něco. Nebyl jsem z nich nijak vyjukaný, časem zjistíte, že i tyhle hvězdy jsou vlastně obyčejní kluci. O to lepší a cennější zkušenost to pak je. Sami se snažili pomoct, poradit. Jak říkám, to nejlepší, co se mladému hráči může stát.
Hokej u leduPoprvé od druhé světové války se stalo, že se nekoná mistrovství světa v hokeji. Tentokrát byl sportovní svátek, který mělo hostit Švýcarsko od 8. do 24. května 2020, zrušen kvůli pandemii nového typu koronaviru. Redaktoři serveru iDNES.cz proto po tuto dobu připravili unikátní obsah – seriál Hokej u ledu, jenž nabídne historická ohlédnutí, analýzy, rozhovory a komentáře. |
Vedle koho jste v Coloradu začínal?
Úplně na začátku jsem hrál s Gregem de Vriesem, potom i s Footem nebo Blakem. S ním jsem vlastně hrál ve dvojici nejdéle, celou jednu sezonu. Vedle takového mazáka se stačilo jenom přizpůsobit jeho návykům a stylu tak, aby to dohromady fungovalo.
Po několika dalších štacích jste se ve třiceti rozhodl pro přesun z NHL do ruského Omsku. Z jakého důvodu?
Jsou pryč doby, kdy se v NHL hrálo běžně do 40 let. Asi bych smlouvu v NHL už nedostal, tak jsem to šel zkusit do Ruska. Zpětně to bylo super rozhodnutí. Samozřejmě, začátek v Rusku nebyl jednoduchý, z Ameriky jsem přiletěl rovnou na Sibiř. Není to určitě pro každého, někdo to po měsíci zabalí. Mně se tam ale líbilo. Zpočátku jsem měl trochu obavy, ale teď na časy tam nedám dopustit.
Aby ne, když jste měl v týmu české kumpány Jaromíra Jágra, Romana Červenku a Petra Vampolu.
Navíc jsme hráli fakt dobře, všechno zkrátka fungovalo.
Kariéru jste ukončil po deseti zápasech za Liberec v sezoně 2014/15. Proč tak náhle?
Měl jsem tehdy menší děti a chtěl jsem se přiblížit domovu v Litoměřicích. Všechno to cestování a handrkování po světě už nešlo dál dělat. Přesunul jsem se skoro domů, do Liberce jsem dojížděl, jenže se sešlo víc věcí, do toho nemoc rodinného příslušníka, takže jsem přerušil kariéru. Smířil jsem se s tím, že za měsíc nebo dva bych zase hrál, ale na to už nedošlo. Během přerušení jsem byl doma a najednou jsem zjistil, že mi to vyhovuje. (směje se) A že už je asi načase skončit.
Posledním působištěm Martina Škouly byl Liberec, za který v sezoně 2014/15 odehrál deset zápasů.
Podobně líčil konec kariéry i Jan Bulis, který navíc od té doby odmítá vytáhnout výstroj z půdy. Co vy, vyhýbáte se hokeji?
Chodíme si občas zahrát sranda zápasy, udělat si žízeň. Na zimáku jsem ale každý den, pomáhám trénovat svoje děti, klukům je 12 a 10 let. Takže jsem hokej neutnul úplně, ale ten dospělý mě nezajímá.
Taky jste se začal věnovat lodím. O co přesně jde?
V Litoměřicích u Labe prodáváme lodě a rybářské potřeby na jednom místě, taky si u nás můžete nechat udělat lodní řidičák. Odmalička mě to táhlo k vodě, s dědou jsme chodili na ryby, odtud se vzal ten nápad.
Jak zvládáte podnikání v nynější situaci?
Po nařízení vlády jsme měli měsíc a půl zavřeno, ale práce je tady furt dost. Prodejna sice byla zavřená, tak jsme měli dost času na dohánění restů, které obvykle nestíháme.
