V lednu oslavil čtyřicet, v klubu mu doběhla smlouva a novou nedostal. Konec kariéry to však zatím neznamená. „Třeba ještě nějaké nabídky přijdou. Nejsem rozhodnutý, zda ještě budu hrát – může se stát, že ukončím profesionální kariéru.“
Neptejte se mě, jestli končím, žádal olomoucký Vyrůbalík. Co bude dál? |
O loučení mluvil už před sezonou v rozhovoru pro MF DNES. Překvapení to tedy není, ale velká událost ano. V Olomouci odehrál během dvanácti sezon 595 zápasů. Jeho působení na Hané se dělí do dvou etap. Mezi roky 2006 až 2011 nastupoval za kohouty v první lize.
Vrátil se po postupu do extraligy v létě 2014. „Říkal jsem si: Kurnik, asi to bylo správné, že jsem musel odejít, aby Olomouc postoupila do extraligy. Chlácholil jsem se tím .Byl jsem moc rád, že jsem se mohl vrátit do organizace, která fungovala.“
Tehdy mu bylo třiatřicet let a nenapadlo ho, že se ve zralém sportovním věku tak výrazně v extralize prosadí. „To je rarita,“ usměje se.
Odehrál v ní sedm sezon a kromě té první vedl kohouty jako kapitán. „Člověka to zahřeje u srdce. Když mě po odchodu Pavla Patery zvolili kapitánem, byl jsem překvapený. Říkal jsem si, že tu funkci budu vykonávat tak, aby to bylo vidět, a to i na ledě. To mě hnalo dopředu,“ povídal. „Poslední roky jsem už sice nebyl na ledě tolik využívaný, ale nastavil jsem si, že tým je priorita. Snažil jsem se to vzít i z druhé strany a pozorovat i chování mužstva. Funkce mě s přibývajícím věkem vychovala.“
Oblíbený byl u fanoušků i novinářů. Nezdráhal pojmenovávat problémy a otevřeně přiznat špatné výkony, nevylíval si zlost na médiích. Charakterizovala ho klidná síla, prototyp kápa, šéfa. „Nejde si vybudovat respekt řevem nebo promlouváním do duše. Snažil jsem se být příkladem i na ledě tím, že tam nechám vše! Kdybych křičel každý zápas na hráče, asi by bylo brzo po kapitánovi,“ vysvětluje.
„Sem tam se stalo, že jsem mluvil přímo k hráči, protože se mi třeba nelíbil jeho přístup. Vždy se to ale točilo kolem týmu. Hokej je týmový sport a vždy bude. Nikdy jsem ani neřešil své body, i když se mě na to často ptali. Mně šlo jen o mužstvo, abychom na ledě odváděli maximum.“
Mora nemá tak bohatou extraligovou historii jako tradičnější kluby, Vyrůbalík přirozeně vyrostl v jednu z jejích nejviditelnějších tváří novodobé éry a už teď lze s jistotou říct, že se stal legendou. Avšak poslední dvě sezony už nepatřil ke klíčovým zadákům (nikoli v kabině), čas na ledě mu klesal a loučení se blížilo. Další smlouvu už nevybojoval. „Je vždy velmi smutné, když se loučí hráč, který tady byl dvanáct sezon.
Martin je hokejista, kterého si neskutečně vážím. Odvedl velký kus práce. Svým přístupem strhl kabinu a vytvořil si respekt. Zůstala za ním obrovská stopa,“ prohlásil na webu klubu generální manažer Erik Fürst.
Vyrůbalík věnovat víc času dětem a také menšímu ze dvou hodonínských hokejových klubů, kde už pár let pomáhá. „Může se stát, že se už přesunu se do hodonínského hokeje, kde budu působit v klubu a u toho ještě hrát krajskou ligu.“
Nesplnilo se mu jen jediné přání: rozloučit se na ledě před plnými tribunami, kde po třicítce zažil nejlepší okamžiky kariéry. „Rád bych poděkoval vedení klubu i fanouškům. Vždy nás povzbuzovali, vyvolávali hráče. Doufám, že jim to vydrží a snad se brzy podívají na zimák. Zaslouží si to celá Olomouc! A snad budu moct mezi fanoušky dojet i já,“ dodal Vyrůbalík.
Teprve pak se dočká ovací, jaké si zaslouží.
