Mám chuť pokračovat
Dvakrát za sebou prohrál tým ve čtvrtfinále, nejdříve na olympiádě pak na mistrovství. Neříkal jste si, že je to váš konec u mužstva?
Kdyby se na to hráči nějak vyflákli, okamžitě jdu od toho. Nebo kdybych věděl, že něco skřípe mezi nimi a námi trenéry, zabalil bych to. To by byl určitý signál. Takhle mám chuť pokračovat.
Takže čekáte, jak se v pátek vyjádří výkonný výbor svazu.
Ano. Počkám si, pak se uvidí.
U reprezentace jste od roku 1996. Necítíte se už utahaný? Nechcete si od toho stresu odpočinout?
Proč? Dělám hokej celý život a k němu prostě patří i porážky. Na ten tlak jsem zvyklý. Člověk se musí pořád s někým dohadovat, něco vysvětlovat. To by mně chybělo. Nechávám tomu ale volný průběh, rozhodnutí leží na výkonném výboru.
V novinách se ocitl hlavní kouč Augusta pod palbou kritiky. Vy jste ale zůstal tak trochu stranou...
Protože je Pepík více na očích, mluví se o něm. Ale i já jsem měl zodpovědnost, výsledky padají i na mě.
Na trenérské neúspěchy nejste moc zvyklý. Podílel jste na triumfu v Naganu, byl jste u následujících tří mistrovských titulů. A teď najednou dvakrát v řadě vypadne tým ve čtvrtfinále. Jak jste se s tím vyrovnal?
Je to prostě zklamání. Ale to k hokeji patří, jednou jsme nahoře a jednou dole. Prohry přisly zrovna v době, kdy o úspěchu rozhodovalo jediné utkání. Před tím to vyšlo a bylo to dobré. Vždyť my jsme na šampionátu prohráli první zápas po dvou letech. Naposledy to bylo v Petrohradu s Finy ve skupině.
Každý měl v podvědomí, že prohra jednou musí přijít. Bylo psychicky náročné tomu pořád čelit?
Bylo jasné, že to přijde. Ale my jsme to chtěli udržet co nejdéle. Říkali jsme si: ještě toto mistrovství, teď to další... Ve sportu se pořád jenom nevyhrává a lidi, kteří se na to dívali, tak museli vidět, že hráči do toho dali všechno. A to je rozhodující.
Poprvé jste se z mistrovství vrátil bez medaile. Co na to říkali třeba kamarádi? Musel jste hodně vysvětlovat?
Kdo se o hokej zajímá, tak to viděl. Takže si mohl udělat obrázek.
Hráči jsou opotřebovaní, musí přijít výměna
Mužstvo vypadlo na olympiádě i na šampionátu. Znamená to, že zlatá éra českého hokeje skončila?
Od roku 1996 bylo úspěchů dost. Hráči jsou opotřebovaní, musíme hledat další adepty. Jedna generace to má za sebou, teď se to postupně mění. A je potřeba, aby mladí hráči dostali šanci a hlavně na to musí být připraveni. Musí to zvládnout a vytvořit jádro, které bude držet pohromadě. Záleží na nich, jak budou pracovat.
Jak dlouho bude trvat, než se nové jádro vytvoří? Nebude český hokej bez medailí delší dobu?
Těžko říct. Důležitý je také přístup klubů v extralize. Trochu jsme se tady uzavřeli, pořád jsme vyhrávali a chyběla konfrontace na mezinárodní úrovni. Nesmíme si myslet, že je všechno v pořádku. Ono to tak úplně není...
O úpadku extraligy svědčí i to, že její hráči propadli na finském turnaji Karjala. Tam český tým nevyhrál ani jednou.
Něco na tom bude. Když tam hráli jenom hokejisté z naší ligy, nedopoadlo to dobře. Před hráče se musí dávat stále náročnější úkoly. Jakmile si začneme říkat, že jim to stačí, není to dobře. Je jim třeba nakládat více a více. Když začnou stagnovat, těžko se dostanou nahoru.
V NHL začínají zářit mladíci, kteří vyhráli titul s juniory. Třeba Klesla, Vrbata, Erat, Vašíček. Přichází teď jejich čas i pro reprezentaci?
Pomalu ano. Těžko už teď budeme dostávat na šampionáty Jirku Dopitu, Roberta Reichla nebo Martina Ručinského. A šanci musí dostat právě tito mladí kluci, ale i hráči jako Eliáš, Bonk, Sýkora, Varaďa, Prospal. Ty ještě mohou v nároďáku hodně udělat. Otázka ale je, kdo z nich bude k dispozici. Pokud budou postupovat ve Stanley Cupu, stejně nepřijede nikdo. Takže to zdravé jádro by mělo být z Evropy a k němu by se měli přidávat hráči z NHL.
A věříte, že česká extraliga takové hráče nabídne?
Nemyslím jenom naší ligu, ale i evropské soutěže. Je důležitý přístup trenérů a manažerů, jaký prostor dají mladším hráčům. Aby vycítili, kdy je čas ty "starší" vyměnit. Mladí dodávají dravost, novou krev. A musí si na tu větší zodpovědnost zvyknout.
Na šampionátu nebyli Dopita s Reichlem. A právě ve čtvrtfinále asi hodně scházeli.
Ano. Chyběl někdo takový, kdo by na sebe vzal vůdčí roli. Jarda Jágr je vynikající hráč, ale potřebovali jsme nějakého psa. Který by třeba neměl až tak výraznou formu, ale dokáže v týmu nabudit atmosféru, že se musí jít za vítězstvím ještě dravěji. Přesně to udělal loni ve finále Jirka Dopita. Ve Švédsku byli hráči, kteří si ještě netroufli to vzít na sebe.
Nemyslíte, že po všech těch titulech už chyběl větší "hlad" po vítězství?
Tomu nevěřím. To musí vědět hráči, podle mě ale do toho dali všechno. Oni sami ale moc dobře ví, jestli zrovna v tu dobu měli ideální formu.
O složení prvního útoku jsme se bavili často
Hodně se diskutuje složení prvního útoku. Jak moc jste se s trenérem Augustou bavili, koho dát k Jágrovi?
Mluvili jsme o tom několikrát. Nechtěli jsme ale zasahovat do vítězné sestavy. Cítili jsme, že by s tím něco bylo třeba udělat, ale prostě to nešlo jinak poskládat.
A proč jste to alespoň nezkusili?
Nebyli jsme přesvědčeni, že kdybychom udělali změnu, že by to pomohlo. My jsme doufali, že získáme alespoň jednoho hráče z NHL, kterého bychom k Jágrovi dali. Jenže to nevyšlo.
Nechtěli jste dát do první formace Davida Výborného?
Zvažovali jsme všechno možné. Ale nic podle nás nebylo tak dobré, aby se to vyplatilo.
Jágr byl dvakrát v národním týmu kapitánem a dvakrát z toho byl krach. Je to náhoda?
Je to spíše osud. Jarda odehrál výborné mistrovství, byl velice platný hráč. Ale ostatní hráči mu měli pomoct, všechno neleží jenom na kapitánovi.
Kdy jste během čtvrtfinále tušil, že to nedopadne dobře?
Při těch přesilovkách. Kombinovali jsme, ale bez gólu. Nebyl důraz před brankou. Chyběly střely z prostoru, který je pro soupeře nejnebezpečnější. A navíc ta přesilovka pět na tři. Když se nevyužije, to nedopadá dobře. To je taková zákonitost - třeba v Salt Lake City nebo za mé éry olympiáda v Innsbrucku. Vedli jsme nad Sověty 2:0 a hráli pět na tři. Nedali jsme to, nakonec jsme to prohráli a skončili až na druhém místě...
