Bylo mu čtyřiapadesát, vždyť to je šíleně málo,“ rozmítal Martinec, který se po skončení hráčské kariéry stal stejně jako Hlinka trenérem.
Jaký byl Hlinka člověk?
Byl to skvělý člověk. Veselý chlap, to docela určitě. Ale hlavně, to musím zdůraznit, rozený velký šéf.
A nebyla to přece jen maska? Neschovávala se za rázným chlapíkem vlastně docela citlivá a zranitelná duše?
Abych pravdu řekl, toho jsem si nikdy nevšiml. On své pocity nedával moc najevo. Byl to tvrdý chlap, který se s podobnými věcmi moc nesvěřoval. Neměl to ve zvyku.
Být přirozenou autoritou v dobách komunistické normalizace, to přece mohlo být i docela nebezpečné. Poznal jste někdy, že je někomu jeho přímá povaha protivná?
Někomu možná protivný byl, ale nikdo to nedal najevo. On si zkrátka každého dokázal získat. Měl respekt. Byl vyšší postavy, i to mu pomáhalo. Dokázal se postavit za správnou věc, i když mu to mohlo přinést velké problémy.
To byla jeho nejlepší vlastnost?
Těžko říct. Taky byl ohromně hravý, soutěživý. Rád si hrál a rád především vyhrával. Nejen na ledě.
A jeho neřest? Byl největším kuřákem v reprezentaci?
To ne. Víc kouřit začal až poté, co přestal aktivně hrát. Na to tam byli jiní. Jeho neřesti po mně nechtějte. O mrtvých jen dobře.
Jaká je vaše nejvýraznější vzpomínka na Ivana Hlinku?
Bylo toho hodně, těžko vybírat. Vybavuji si fotografii z doby před mistrovstvím světa 1970, to jsme společně v reprezentaci začínali. Byli jsme bažanti, kolem jedenadvaceti let. Ivan už vlastně šéfoval v litvínovském klubu, v reprezentaci ale byli jiní mazáci. Brali ho, věděli, že z něj roste velký hráč. On byl taky zpočátku opatrný, svou pozici si vybojoval až časem.
Byl lepším trenérem, nebo hráčem?
Mám pocit, že byl výborný v obou rolích. Jak už jsem řekl, měl pro to základní předpoklad, dokázal lidi nadchnout pro svou věc. Šli za ním jako za kapitánem na ledě, stejně jako za trenérem na střídačce.
Jak se srovnával s neúspěchem?
Stejně jako s úspěchem. Každý chce vyhrát, to je jasné. U něj to samozřejmě platilo rovněž. Ale nakonec, po všem, bral porážku po svém. Říkal: Je to přece jen sport.
