Vaší hlavní devízou je všestrannost, díky které jste se dostal už do první nominace. Byla to nutnost, abyste se v NHL udržel, nebo přirozený vývoj?
Ovlivnily to moje výměny v NHL. Začínal jsem na Floridě, kde mě brali za ofenzivního hokejistu, hrál jsem v prvních dvou lajnách a chodil na přesilovky. Pak mě vyměnili do Chicaga, kde byl útok dost nabitý, takže jsem se musel soustředit na bránění a hrál oslabení. Proto je to spíš nutnost, ale ve finále mi to pomohlo.
Protože se vaše životnost v NHL tím pádem prodlužuje?
To teprve uvidíme, ale je samozřejmě lepší, když jste variabilní. Když jste vedený jen jako ofenzivní útočník a nedáváte góly, tak je to průšvih. Mě můžou využít na oslabení a bránění, což je výhoda. Zvlášť v dnešní NHL.
I Aleš Hemský přiznal, že kdyby se nepřizpůsobil, tak by se v NHL neudržel. Platí to i u vás?
Jsem v NHL už osm let a můžu říct, že se tam hra dost změnila. Je hrozně rychlá, všichni výborně bruslí, liga se omlazuje a konkurence je veliká. Když neposloucháte pokyny trenéra, tak za vámi číhá smečka hráčů, kteří čekají na šanci. Oči mi otevřelo angažmá v Chicagu, i když jsem byl zpočátku hodně otrávený, že hraju ve čtvrté lajně, kde člověk moc bodů neudělá. Ale když jsem svou novou roli přijal, tak se všechno obrátilo a i trenéři mě najednou začali víc využívat.
Proč se podle vás NHL tak mění? Je to tím, že je na trhu víc kvalitních hokejistů než dřív, nebo se z hokeje stává robotická činnost a každý hráč je naprogramovaný na nějaký úkol, který musí bezpodmínečně plnit?
Největší hvězdy jako Patrick Kane volnost pořád mají, ostatní musí odvádět práci přesně podle zadání, nemůžete si dělat, co chcete. Všechno je dneska založené na bruslení, všichni se musí vracet, na tom se opravdu hodně lpí. Není jednoduché se prosadit a dělat hodně bodů. Dřív vítězové produktivity dělali 130 bodů, teď je to o hodně míň.
Jak vůbec vzpomínáte na své začátky za mořem? Odešel jste v osmnácti a docela rychle se prosadil. Čemu to připisujete?
Měl jsem kliku, že se mi docela povedl kemp na Floridě, takže si mě nechali v prvním týmu. První dva zápasy jsem sice nehrál, ale pak se někdo zranil, já dostal šanci a udržel se v sestavě celou sezonu. Paradoxní je, že byla jednou z mých nejlepších, protože jsem dal 21 gólů. Měl jsem štěstí, že jsem tam skočil rovnýma nohama. Na druhou stranu výkonnost musíte udržovat, jinak nemáte šanci. Snad jsem si v NHL už nějaké jméno vypracoval.
„Je lepší, když jste variabilní. Trenéři mě můžou využít i na oslabení a bránění, to je v NHL výhoda.“ Michael Frolík, hokejista Calgary |
Zpočátku vám říkali Baby Jágr. Jak na to období vzpomínáte?
Mně se tak říkalo už dřív v Čechách. Už v dorostu jsem hrál se staršími v silném ročníku, takže jsme vyhrávali, to samé platilo v juniorce. Když je někdo dobrý v mládí, tak ho vždycky přirovnávají k Jágrovi, zvlášť když jste také z Kladna. Ale já si to tak nebral, protože jsem věděl, že Jágr byl, je a bude jenom jeden.
Bylo vám to přirovnávání vůbec příjemné, když se k němu logicky váže velké očekávání, a tím pádem i tlak?
Ze začátku to bylo spíš příjemné, když vás srovnávají s takovou ikonou. Já jsem na tyhle otázky vždycky odpovídal, že Jágrovi se nikdo nikdy nevyrovná. Takový člověk se rodí jednou za... Bůh ví, jestli se takový hráč ještě vůbec narodí. Tlak jsem kvůli tomu nepociťoval.
Jaký vůbec máte s Jágrem vztah?
No... Asi si moc nevoláme, nejsme v kontaktu. Ale potkal jsem se s ním v nároďáku, občas se vidíme na Kladně, ale nějak se nevyhledáváme. On je spíš takový samotář. Já jsem spíš s partou, se kterou jsem vyrůstal, to znamená s Ondrou Pavelcem, s Jirkou Tlustým a Kubou Voráčkem.
Proti Jágrovi jste hrál před třemi lety finále Stanley Cupu. Vy v dresu Chicaga, on hrál tehdy za Boston. Ani tehdy jste se spolu nebavili?
Vůbec ne. Z Bostonu jsem větší kamarád s Davidem Krejčím, se kterým jsem hrál v juniorech. Stanley Cup tehdy přáli v Čechách víc Jardovi, aby ještě jednou vyhrál na sklonku kariéry. Ale já jsem rád, že se mu to nepovedlo a vyhráli jsme my. Na ten triumf budu vzpomínat do konce života.
Stanley Cup bude v Česku čím dál větší vzácností, jelikož talentů ubývá. Proč se podle vás už nerodí tolik borců, jako jste byl vy?
To je hrozně těžká otázka. Když jsem byl mladej, byli jsme pořád v partě a mlátili po ulicích fotbal nebo hokej. Dneska už moc nevidíte, že by venku děti hrály pozemák. I trenéři mi říkají, že děti nejsou vůbec všestranné. Dělají jenom hokej, hokej, hokej, ale neumějí udělat pořádně kotrmelec. A i když svou roli hrajou samozřejmě finance, je divné, že ještě nedávno bylo draftováno dvacet Čechů a dneska jsou tři čtyři a ještě daleko v pořadí.
Jak je to v Kanadě? Hrají tam děti venku hokej?
V Calgary vidím na každém rohu kluziště mezi domy a děti to tam mydlí. Mají možnosti, je to zadarmo, dobře to mají zařízené i ve školách. V Kanadě to dělají dobře, i když je to daleko větší národ, se kterým se nemůžeme srovnávat.
Jaký je vůbec život v Calgary?
Lepší než ve Winnipegu, kde jsem hrál předtím. Tam bylo měsíc v kuse minus 40 a vůbec se nedalo vylézt z baráku. Hokejově si člověk nemohl stěžovat, to byla paráda, ale po životní stránce to bylo krutější. Calgary je krásné město, je tam hodně zeleně, má hezké centrum a hodinku cesty jsou hory, takže si můžete zalyžovat. Navíc ta příroda je tam nádherná.
Už v pondělí odlétáte do Montrealu. Co vás před Světovým pohárem všechno čeká?
V Montrealu se připravuju každý rok, strávím tam celý srpen, budu tam chodit do posilovny a dvakrát denně na led. Prvního září se vracím domů a čtvrtého máme reprezentační sraz.
