Ten nakonec jeho syn Michal vyhrál a v úterý jej přivezl do Hodonína. Hrdý otec si při show na stadioně neoddechl, jelikož usilovně pomáhal s organizací.
„Je to zadostiučinění za všechny ty roky, kdy jsme ho k něčemu vedli. V žádném případě ale nikdo nechtěl, aby něco dělal z donucení. Tak to nefunguje a hodně rodičů by si to mělo uvědomit. Děcka jsme vychovávali tak, aby si každé vybralo, co ho baví,“ sděluje 56letý Kempný starší.
Když si osmiletý Michal vybral puk, nebyla na to v Hodoníně zrovna vhodná doba. Na tamním zimním stadionu se totiž rozprostírala vietnamská tržnice.
„S kolegou Jožkou Kujou jsme tehdy jezdili trénovat do Břeclavi. Když za námi přišel Michalův tatínek, vzali jsme kluka s sebou, aspoň jsme měli plnější auto,“ vzpomíná Zdeněk Ševela, který byl společně se zmíněným Kujou prvním Kempného trenérem. „Michal byl sice o rok mladší, ale mezi kluky v pohodě zapadl. Už tehdy to byl vynikající bruslař, to má dané od pánaboha.“
Zatímco jiní se hrnuli do útoku, Kempný od prvopočátku nastupoval v obraně. „V tom věku si rodiče cení hlavně toho, kdo dá nejvíc gólů. Michal byl obránce a já mu vždycky vtloukal, ať na góly nehledí, že to o ničem nerozhoduje,“ vypráví Ševela.
Už v raném věku byl Kempný příkladný poctivec. „Člověk je tvor lenivý, takže jsem vždycky spoléhal na něj, že mě o půl páté vzbudí, když jsme ho museli zavézt na trénink. A on měl takovou zodpovědnost, že už v deseti jedenácti mě nebo mamku vždycky vzbudil,“ vyzdvihuje Petr Kempný.
Že to jeho synek dotáhne až ke Stanley Cupu, logicky nikoho z nejbližšího okolí nenapadlo. „Potěšilo mě to, ale my jsme to vždycky dělali hlavně proto, aby nás to všechny bavilo. Kluky i rodiče,“ říká Ševela. „Prožili jsme toho strašně moc. Trávili jsme společně dovolené, kluci byli obrovští kamarádi. Když vidím děcka, která v šesté třídě pošlou rodiče za hokejem přes půl republiky, tak Michal je krásný příklad toho, že kluk může vydržet doma.“
Když se břeclavská parta rozprchla, odehrál deváťák Kempný rok doma v Hodoníně. Pak už se však musel posunout dál, proto zamířil do slovenské Skalice a později do Brna. „Tam se rozhodovalo, jestli bude hrát hokej jenom pro zábavu, nebo profesionálně,“ líčí Kempný starší. „Ve sportu chtěl vždycky dosáhnout nejvyšších met, a když se mu něco nepodařilo, tak dokázal i něco rozflákat. Ale jinak má povahu naprosto bezproblémovou a klidnou, hodí se do kolektivu.“
Ševela, který kvůli artróze už pět let netrénuje, si na slavném svěřenci cení ještě další věci. „Že dokázal odmaturovat na hodonínské průmyslovce. Jiní kluci se na školu vykašlou a existuje pro ně jen hokej, ale on to díky vlivu rodičů i své zarputilosti dokázal.“
