Bezprostředně po sedmém čtvrtfinále, ve kterém tým schytal debakl 1:8, jste mluvil o tom, že se mohly projevit nezkušenost hráčů, pocit zodpovědnosti z klíčového duelu a také domácí prostředí, které měl Třinec. Od té doby jste si ten zápas jistě mnohokrát promítl v hlavě. Našel jste ještě nějakou příčinu?
Ty zmíněné faktory byly zásadní. Domácí prostředí stoprocentně, to bylo číslo jedna. I ta nezkušenost se sedmým zápasem - od některých mladých hráčů to zkrátka nebylo takové, jaké bychom si představovali. Ale ani od starších, kteří se zase mohli prosadit v přesilovkách. To se nepovedlo. S prvním gólem Třince se to vše sesypalo jako lavina.
Udělal byste v celé sérii, například i v dalších utkáních prohraných venku, něco jinak?
Nemám ten pocit. Myslím, že to bylo naplánované dobře, změny v sestavě měly svůj účel. V těch zápasech bych nic neměnil.
Asi bychom se shodli na pár jménech, která na sebe během čtvrtfinále upozornila. Například Matěj Beran dával dost gólů...
...V posledních dvou zápasech ne.
Přesto: kdo z týmu vás ve smyslu hry předváděné v play off vyloženě mile překvapil?
Někdo třeba vyletěl a další zápas tolik vidět nebyl. Když vezmu mladé, třetí pětka rozhodla jeden zápas, ale teď v Třinci dostala čtyři góly... Bylo to nevyrovnané. Ale hokej se hraje ve dvaceti lidech, nemůžete to nechat na jednotlivci. Sedm špičkových zápasů v řadě nikdo neodehrál ani v dresu Třince. Je to týmová práce, mužstvo musí ukázat svou sílu, že táhne toho, komu se zrovna nedaří. Rozhodně nemůžu říct, že by mě někdo zklamal. Nikdo by na nás nevsadil, že se s Třincem budeme bít sedm zápasů, tím jsem si jistý.
Pro mě osobně se věci v sezoně začaly obracet k lepšímu, když do Dynama v říjnu přišel centr Rostislav Marosz. V play off však, podobně jako třeba Petr Sýkora, střelecky úplně vyhasl. Máte pro to nějaké vysvětlení?
To se zeptejte jich, proč jim to nesedlo. Já vám to neřeknu, to musejí vědět oni. Nešly přesilovky... Ale nízká produktivita je provázela už od konce základní části. Ovšem já to beru jako týmový úspěch. Každý k němu musí nějak přispět a vcelku si to ti hráči splnili. Nedívám se pouze na sérii s Třincem, jenom podle ní sezonu hodnotit nemůžu. Nebudu cokoliv házet na hráče, nejsem takový srab. Radši řeknu, že jsem to zkazil já, než abych tu někoho kritizoval.
Po loňské zvládnuté baráži jste říkal, že to byla psychicky nejnáročnější sezona, ale že to zároveň není nic proti těžkému onemocnění, s nímž jste se musel předtím vypořádat v civilním životě. Jak jste prožíval tu letošní?Ani její začátek se nejevil příznivě, ale pak se tým vzchopil.
Každá sezona je pro trenéra obrovské nervové vypětí. Jste hodnocený podle výsledků. Ale trenéřinu mám rád a myslím, že se letos povedlo udělat kus práce. I když ten start opravdu nebyl dobrý; mezi trenérskými adepty na odvolání se občas zmiňovalo i moje jméno. Salfa (generální manažer HC Dynamo Pardubice Dušan Salfický) a vedení klubu mě podrželi a snad se ukázalo, že to byl správný krok.
Mužstvo potřebovalo čas, než si sedne, protože prošlo tolika změnami, že jich bylo snad nejvíc v celé extralize. I z pohledu toho, kolik tu bylo cizinců - zpočátku se spoléhalo třeba na Quennevillea. Taky na Kácu (brankáře Ondřeje Kacetla). Nebylo to ideální - Quenneville musel odejít, Kácovi trvalo, než se do toho dostal. Probíhaly další změny, Sacha Treille byl zprvu zraněný... Střípky se skládaly strašně dlouho. Roli samozřejmě hrálo i štěstí. Některé zápasy, které jsme neodehráli dobře, jsme vyhráli, jindy tomu bylo přesně naopak. Hrana úspěchu a neúspěchu je jak žiletka. Jednou se puk odrazí přímo k vám na hokejku, podruhé ne.
Když jste definitivně uhráli desítku, dostavil se pocit „opojení“?
Spíš to bylo vydechnutí. Všichni, co jsme v trenérském štábu, jsme až na našeho videotechnika loňskou baráž zažili. V hlavě byl strašák, aby se to neopakovalo. Cíl byl pohybovat se kolem desátého místa, a když už bychom museli do play out, tak s tím, že budeme mít náskok a nebudeme se muset starat o to, jestli nespadneme dolů. Byla to obrovská úleva. S jídlem však roste chuť - dávali jsme si pak vyšší cíle. A to samé v play off. Do šestky jsme se dostali s klikou, ale proč nejít ještě dál.
Na co tedy podle vás Dynamo může pomýšlet v příští sezoně?
Nemůžeme vyhlašovat, že zase budeme šestí, to prostě není reálné. Pokud se nezmění finanční situace klubu, budeme na tom tak jako loni. Což není zrovna příjemné, protože víme, že odejdou Martin Kaut a David Tomášek. Nahradit je jich přínos nebude jednoduché. Ale vyskočit může zase někdo jiný. Za zahraničních hráčů jsme se trefili skoro do každého kromě Quennevillea. Síla týmu od ledna byla v tom, jak se tvořila ta parta. Že už se nemíchalo s pětkami - klukům jsme našli vyhovující pozici. Spolu s Kácou, který chytal fantasticky, mužstvo nasměrovali nahoru.
Hrozí, že by vedle Kauta s Tomáškem z útočníků tým opustil ještě někdo další?
Opíráme se o hráče, co mají platné smlouvy, což jsou Treille, Perret, Poulíček, Marosz, Svoboda nebo Dušek. S dalšími budeme jednat. Věřím, že se dohodneme s Tomášem Rolinkem, protože to je hokejista, o kterého bych v žádném případě nechtěl přijít. Je to moje pravá ruka, velké ulehčení práce. Kabinu si řídí, vede celou partu.
Co vás čeká v nejbližším období?
Mám trochu jiný program než loni - to jsem byl po baráži fakt vyšťavený a navíc jsem měl naplánovanou cestu do Ameriky. Letos jsem nic podobného nechystal. Od pondělka mapujeme terén, kdo by tu mohl hrát, obvoláváme agenty, bavíme se o hráčích. O ose týmu, která by měla zůstat. Už máme hotový plán na letní přípravu. Chci se také jet podívat na mistrovství světa na pár zápasů plus na světový seminář, co tam bude. To mě hodně zajímá, objeví se tam výborní trenéři z NHL. I jeden můj bývalý spoluhráč z Anaheimu, Bob Corkum, který trénuje v New York Islanders, na toho se hrozně těším. Budou to příjemné záležitosti kolem hokeje.
