Přitom původně chtěl být stavařem či architektem, jenže nakonec už dvacet let kráčí ve šlépějích úspěšného otce a ve čtvrtek ve švédském Leksandu zažili první společný zápas u reprezentace.
„S tím jménem to pro mě bylo v branži těžké, ale čas vás naučí. Když jste trenér bez zkušeností, tak si možná až moc berete, když na vás z tribuny někdo něco řve. Ale teď jsem zahájil dvacátou sezonu v kariéře, takže už to nevnímám,“ říká Říha junior.
U reprezentace se přitom pohyboval už minulou sezonu, ale pracoval v „utajení“. Vedl některé tréninky, mluvil na poradách o hře soupeřů, prožil s mužstvem celý šampionát v Bratislavě, ale neměl u národního týmu žádnou oficiální roli. Až teď má jeho funkce razítko.
Je vám sedmatřicet, ale zmínil jste dvacátou trenérskou sezonu.
Začal jsem brzy. Táta zrovna působil ve Varech a řekl mi, že jim chybí trenéři u dětí. Později, když jsem šel do Pardubic na vysokou, začal jsem trénovat tam. A postupně jsem prošel všemi kategoriemi.
Až jste se v Pardubicích stal pomocníkem táty, když s týmem v roce 2007 získal stříbro.
Ano, byl jsem u mládeže, ale taky pro áčko dělal hráčského skauta a analytika hry, byť tehdy se tomu říkalo pozorovatel. Nebylo ještě tolik videí, zápasů v televizi bylo jen pár, na internetu žádný, takže jsem musel zimáky objíždět. Sledoval jsem soupeře a na základě toho jsem připravoval tátovi analýzu jejich hry.
Byl vaším vzorem?
Jasně. A pořád je! Věci, které on začal v hokeji prosazovat už v 90. letech, jako je forčeking a otáčení hry, jsou dnes automatické, ale tehdy nikoho nenapadlo, že by se takhle mohla hra jednou vyvíjet. V tu dobu byl nedoceněný. Dnes se tak hraje, ale on přeskočil dobu. Začal prosazovat aktivní hru na čtyři útoky, točil vyrovnané brankáře, nadčasových věcí měl víc. Odlišoval se od ostatních a tím mě zaujal.
Odlišoval se i v Rusku, že?
Ano, právě kvůli aktivnímu hokeji. Sázel na důraz v předbrankovém prostoru, což Rusové moc neznali. Oni hráli kombinačně, ale tím, že svůj styl prosadil u slabších týmů, byl pro ně progresivní a zajímavý. A plynuly z toho úspěchy.
Měl dělat dřív u nároďáku?
Trenéřina je složitá profese. Když jste mladý, máte nápady a drajv, ale chybějí vám zkušenosti. Pak je máte, ale zase postrádáte odvahu, risk. Na vrcholu jste někde na rozmezí, když se zkušenosti a úspěchy potkají s tím drajvem. Na rovinu si můžeme říct, že takové období bylo u táty dřív. Nejlepší to bylo během ruských angažmá (2008-2013).
Při výběrech reprezentačních koučů se ocital v hledáčku, ale až loni na něj padla volba. Sám říkal: Možná se mě bojí. Mám pověst výbušného trenéra.
Já to po něm zdědil. Taky jsem výbušný. Ale samozřejmě když jste v roli asistenta či pozorovatele, nemá tam výbušnost co dělat. Musíte to sledovat zpovzdálí, bez emocí. Ale když sám vedu tým, emoce mám. Jen musíte vycítit, kdy je křik a výbuch na střídačce či v šatně ku prospěchu.
Je vám líto, že po sezoně u nároďáku končí?
Vnímám to tak, že chceme uspět, nedívám se, že je někde nějaký konec. Když budete v klubu, tak konec může přijít druhý den. Ale je u nás přece jen nestandardní, že to na svazu naplánovali dopředu. Ovšem to je jejich rozhodnutí a záležitost.
Mluvili jsme o tom, jak jste v Pardubicích dělal otci skauta. Ale v lednu 2015, když odstoupil kouč Venera, jste už spolu trénovali.
Byl jsem rád, že Pardubice oslovily jeho a měl jsem možnost dělat přímo s ním. Učit se od něj. Filozofii aktivního hokeje, kterou používal už v devadesátých letech s Přerovem ve druhé národní, máme stejnou.
Kolegové trenéři často říkají, že se klidně při diskusích pošlou do patřičných míst, ale za chvíli jsou zase kamarádi. Můžete si to ale dovolit k tátovi?
Taky se to stalo. Zrovna v Pardubicích jsme měli před nějakým zápasem pořádnou roztržku, kterou ukončil slovy: Tak si to dělej sám! Udělal jsem trénink, přípravu, odjeli jsme na utkání. Po cestě jsme si neřekli ani slovo, až když jsme vedli, začali jsme spolu mluvit. Vyhráli jsme 6:1 a pak už to bylo v klidu. Ale víte, jít na sraz nároďáku je pro mě skvělé, je to čest, hokej je tu na jiném levelu, ovšem beru to stejně, jako bych šel na trénink v klubu. Nebojím se říct oponenturu a říkám ji tady někdy i často.
Mimochodem, byl jste koučem Litoměřic, kde jste pomáhal budovat svazovou Duklu. Jaký je váš názor na tento projekt?
Hráči mají plný servis – stravu, ubytování, trenéry, program a super podmínky. Ale mně tomu chybí, aby se tam dostali kluci, kteří mají šanci hrát na juniorském mistrovství světa. Pak by to mělo větší význam. Prim tam stále hrají zkušenější hráči, kteří chodí i na přesilovky a rozhodující okamžiky. Samozřejmě to ukazuje, že ti starší jsou pořád lepší než mladí, ale stěžejní v té Dukle by měli být hráči, kteří se objeví na juniorském šampionátu. A těch tam tolik není.
Na to si teď stěžoval i kouč dvacítky Varaďa. Na generálku před šampionátem vzal z Litoměřic pět hráčů. Ale proč se vlastně mladí víc neobjevují v 1. lize? Sám v ní koučujete Slavii a taky na nejvíc minut v zápase posíláte 40letého Nováka, 37letého Vampolu či 34letého Hořavu.
Protože úkolem trenéra je, aby měl co nejlepší výsledky. Ano, taky zařazuji mladé hráče, někdy jich máme i dvanáct (pravidelně za Slavii hraje devět hráčů do 24 let) a někdy se věkovým průměrem dostaneme na úroveň zmíněných Litoměřic. Něco jiného jsou Benátky, které jsou jasnou farmou a mohou ohrávat liberecké dorostence a juniory. A musím uznat, že mají i výborný herní projev. Výsledkově na tom nejsou nejlépe, ovšem hráči tam mají získávat zkušenosti. Já jsem ale zodpovědný za výsledky a na rovinu řeknu, že mladí se zatím výkonností těm starším nevyrovnají.
Pomohla by liga farem, kterou zvažuje šéftrenér svazu Pešán?
Na to nemáme dost hráčů. Zkoušeli to ve fotbale a nedopadlo to nejlépe. A myslím, že podobné by to bylo i v hokeji. Nemáme na to kvalitu ani kvantitu. Pomohla by kvalitnější juniorská liga, ale pokud chce být klub v 1. lize úspěšný, potřebuje starší hráče. Mám zkušenost, že pokud hrajete proti nejsilnějším týmům, tak mladí kluci v rozhodujících okamžicích, osobních soubojích na starší prostě nestačí.
