Bylo jaro a Miloš Říha měl v hlavě plno velkolepých pracovních plánů. On, frajer s energií, silným stiskem a jiskrou v oku pořád toužil velet mužům v hokejové zbroji. A najednou tu není. Poslední týdny už ve vážném stavu ležel v pražském IKEM, kde v úterý zemřel.
Bonviván i hokejový znalec
Odešel chlap, jehož jméno bude v reprezentaci spjato s upřímnými slzami, které ho zmohly po návratu z loňského mistrovství světa. Tehdy myslel na rodiče a říkal, že i tvrdý chlapák by si měl někdy poplakat do polštáře. Jeho jméno bude spjato s nešťastným „bramborovým“ umístěním, jemuž chyběla jedna šťastná šmudla v prodloužení s Ruskem, aby pro český hokej ukončil dlouhý medailový půst.
Bude spjato s koronavirem, který mu jeden šampionát sebral. Ale především bude jeho jméno u národního týmu symbolizovat zbytečné váhání bafuňářů, protože čas Říhovy vlády měl přijít o pět deset let dřív. A ne až v roce 2018, víceméně za zásluhy, a protože generalitě zbyl.
Pamatuji si rok 2015. Usedli jsme v útrobách bratislavského stadionu Ondreje Nepely, byl konec října a v Praze zrovna v ten moment Vladimír Vůjtek poprvé coby trenér reprezentace předčítal nominaci na turnaj EHT. Být to na hlasu lidu, ta jména by říkal Říha, protože ve všech fanouškovských anketách volili jeho. On se ale smířeně usmíval: „Vím, že se mě lidi z nároďáku bojí, protože jsem až moc otevřený. Navíc nemám v Česku jméno.“
Říha byl jeden z nejlepších trenérů. Muselo to jít strašně rychle, smutní Vůjtek |
Nebudu lhát, když jsem se jako novinářský novic poprvé za ním vypravil do Pardubic, strachoval jsem se i já. Čekal tam kouč, který zpucoval sudí v zápasech na první dobrou. Měl statnou figuru, přísný obličej a téměř hlinkovské charizma.
Jenže když zamračenou tvář vystřídal úsměv, rázem se proměnil ve výtečného vypravěče i baviče. Za brány zimáku se stával bonvivánem, který uměl ocenit víno, ženy i zpěv. Žil teď s mladší partnerkou, zkrátka v mnohém topolánkovský prototyp „chlapa s gulama“.
Zároveň ale měl zmáknutou hokejovou erudici a v mnohých tazích předběhl dobu. Už v 90. letech sázel na aktivní hru se čtyřmi útoky, točil vyrovnané brankáře. V Rusku, kde byla kombinace a technické finesy nade vše, najednou nutil hráče chodit důrazně do předbrankového prostoru. A když si k tomu přidáte onen přísný až tichonovský projev na střídačce, není divu, že na východě tolik zaujal.
 |
Vysloužil si dokonce angažmá v bohatém Petrohradu, což se dá přirovnat – byť je fotbal jiný fenomén – jako by český kouč vedl mnichovský Bayern. Vyjma Hlinky, který okusil NHL, se mu jiní Češi v novodobé éře nepřiblížili. „V Rusku to pro cizince není jednoduché, uspěje málokdo, jen nejlepší vydrží. On byl podle mě opravdu jeden z nejlepších trenérů Československa. Věděl, kdy má pochválit, s hráči to uměl,“ řekl o něm Vladimír Vůjtek.
A právě tady, v období těsně po roce 2010, měl být Říha povolán k resuscitaci českého hokeje.
I trenéři totiž mají svůj vrchol – ti mladí mají neotřelé nápady a drajv, ale chybějí jim zkušenosti. Ti starší mají leccos zažito, ale zase postrádají odvahu a risk, takže nejlepší je průsečík všeho. A ten funkcionáři u Říhy při vší úctě k němu prováhali.
Ten, který je na řadě
Bylo až nedůstojné či minimálně rétoricky neobratné, když se v květnu 2018 hledal nový kouč k reprezentaci. A poté, co odmítl Martin Straka i Libor Zábranský, sekretář svazu Martin Urban uvedl: „Miloš Říha je v uvozovkách na řadě, má svůj věk.“ Vedle Filipa Pešána a Václava Varadi byl i tak outsiderem, nakonec ale volbu vyhrál, neboť nikde nebyl smluvně vázán.
„Byl jedním z nejlepších trenérů. Věděl, kdy má chválit, s hráči to uměl.
Vladimír Vůjtek
A tak na bratislavském zimáku, tam, kde čtyři roky předtím mluvil o tom, že je pro reprezentaci nepohodlný, vedl tým na šampionátu. Když jsem mu to připomněl, usmál se a řekl: „V životě nikdy nevíte, co přijde druhý den či za měsíc.“
Bohudík i bohužel…
