"Navrch jsme tenkrát hráli vlastně skoro zadarmo, i když přiznávám, že nějaké peníze už jsme za hraní hokeje dostávali," vzpomíná dnes sedmdesátiletý Miroslav Valášek. "Už jsme staří páni, dneska už nezbývá než vzpomínat na ty naše časy."
Kdysi prý uvažoval o emigraci, když klub v osmašedesátém vyjel do Švýcarska. "Přemýšlel jsem o tom, ale jednak jsem byl čerstvě ženatý a zadruhé by se mi stýskalo. Mám to doma rád," přiznává.
Valášek už je klubovou legendou. Ve středu při zápase s Mladou Boleslaví ho klub poctil za jeho práci dresem s jeho klubovým číslem 24. "Nejhrdější bych byl, kdybych měl ten dres na sobě a mohl stát na ledě zase na bruslích. To by bylo lepší," usmívá se dnes sedmdesátiletý Miroslav Valášek.
Bývalý výborný bek Hradce Králové strávil v Hradci Králové spoustu let. "Ale přímým odchovancem klubu nejsem," upozorňuje. Začínal totiž v menším týmu SK Meteor Svobodné Dvory. Už zanedlouho ho však čekal velký a životní přestup.
"Začalo to tím, že jsme se ve Svobodných Dvorech rozhodli, že pojedeme na turnaj do Hradce Králové. Přijeli jsme, viděl mě hradecký trenér Průšek, přišel za mnou a povídá mi: líbíš se nám, zítra přijď na trénink. Od té doby jsem hrál v Hradci Králové až do osmdesátého roku," vysvětluje, jak se seběhl jeho přesun do Hradce Králové.
Trenéry zaujal tvrdou hrou, přehledem a dobrou střelou. "Myslím si, že tvrdý jsem byl, ale to se spíš zeptejte bývalého brankáře Melounka, který býval za mnou," usmívá se.
Tvrdost a důraz si vyzkoušel i na někdejších legendách československého hokeje. "Jednou jsme vyjížděli za třemi zápasy na Slovensko. Potkával jsem se na ledě i s Golonkou. Ten na mě pak spustil: Prečo ma biješ? Říkám mu: Proč bych tě nebil? Jenže to bylo v pohodě. Vždyť velký hokej nebyl pro bábovky. Kdo to nesnese, ať jde hrát šachy," říká Miroslav Valášek.
Fyzický hokej vyznával až do konce kariéry. "Když mi bylo v osmdesátém roce pětatřicet, dělali jsme fyzické testy a já skončil třetí. A to jsme měli v mužstvu kluky, kterým bylo i dvaadvacet, a takovou kondičku a výdrž neměli," poznamenal.
Valášek měl to štěstí, že i díky své hře pomohl Hradci k postupu a nachomýtl se k veleúspěšné éře. V roce 1978 postoupil s klubem do první české národní hokejové ligy a tam s ostatními hráči udivoval. Hned v první sezoně si totiž Hradečtí vybojovali ve dvanáctičlenné tabulce páté místo.
"Měli jsme skvělou partu a v ní skoro samé Hradečáky. Snad jen dva či tři hráči byli z Pardubic. Všichni jsme byli ochotni za svůj tým a své město dýchat. Bohužel tenkrát jsme ještě měli jiné podmínky, " oceňuje po letech.
V této soutěži dokázal s ostatními hrát rovnocenné partie s Libercem a Slavií Praha. "Dokázali jsme se Slavií hrát vyrovnaný hokej. Bylo to s podivem na to, jaké rozdíly v podmínkách mezi oběma kluby panovaly," pokračuje. Slávisté totiž dostávali lepší odměny, měli daleko komfortnější zázemí i prostory pro přípravu.
"Vzpomínám si, že jednou jsme tam odjeli na dva dny. Tenkrát jsme brali výplatu 40 korun na den, ´sešívaní´ jednou tolik. Hrozně se nám smáli, ale nic jsme si z toho nedělali," říká. "Skalpy to byly, i když jsme uhráli jen remízy doma i venku. Pokud si to dobře pamatuju," míní.
Hokej už nehraje, ale jen ho sleduje. A chybí mu, že dnešní borci nehrají tolik srdcem. U hradeckých hráčů mu také chybí zápal: "Víte, těžko se mi posuzuje současná situace, ale patrně v kabině nemůžou mít dobrou partu. Už jen proto, že tu máte hráče z různých koutů. Budou tady na rok a dál je to nezajímá."
