Překvapila vás pozvánka od reprezentačního kouče Aloise Hadamczika?
Myslel jsem, že je pro mě nároďák uzavřená věc, protože jsem kdysi reprezentoval Kanadu na olympiádě. Až teď jsem se dozvěděl, že když hraju čtyři sezony doma, můžu za Česko nastoupit. I kdybych to ovšem věděl dřív, nenapadlo by mě, že v mém věku ještě dostanu pozvánku.
Potěšila vás hodně?
Nejdřív hlavně překvapila. Je to obrovská čest a výzva.
Řekl vám trenér Hadamczik, co od vás v národním týmu očekává?
O víkendu mi volal, v pondělí jsme se setkali v Praze na takovou větší debatu. Potvrdil jsem mu, že nabídku rád přijímám a na Karjalu se těším.
Pověděl vám, jaké má s vámi plány?
To bych si zatím nechal pro sebe.
Netýkaly se ty plány třeba i mistrovství světa? Regule mezinárodní hokejové federace nyní váš případný start připouštějí. Je to pro vás velká motivace pro probíhající sezonu?
Samozřejmě ano. Ale teď se nemá cenu bavit o šampionátu, teď mám před sebou teprve prověrku, která ukáže, jestli na to mám, nebo ne. Je pravda, že v extralize si dlouhodobě držím určitou výkonnost, ale otázka je, jestli to stačí i na nároďák.
Před pár lety na vás pískali, vyčítali vám laxní přístup. Teď jste to dotáhl až do národního mužstva. Berete pozvánku i jako určitou satisfakci a uznání toho, že téměř ve čtyřiceti letech patříte k nejlepším hráčům v Česku?
Je to příjemné. Hokej pořád hraju rád, baví mě a myslím, že je to znát. Pozvánka je samozřejmě vizitkou toho, co předvádím v lize. Ale reprezentace je velký otazník. Tam je to přece jen o level výš.
V čem bude podle vás největší rozdíl?
V rychlosti. Nebude tam tolik času na rozehrávku, hráči jsou tam hokejově vyspělejší. I nasazení je tam větší.
Vy jste hrál za seniorskou reprezentaci na jediném turnaji - na Světovém poháru 1996. Vzpomenete si někdy na tehdejší propadák?
Na to nikdo z nás nevzpomíná rád. O to víc mě těší tahle možnost. Mě hrozně mrzelo, že jsem od té doby nemohl za nároďák nastoupit.