"Myslel jsem, že žiji ve svobodné zemi, kde jedinci už takovou moc nemají. Důvody, které tito lidé uvádějí, jsou nicotné ve srovnání s tím, co znamená reprezentovat svou republiku." Zakázat start umožňuje klubům dohoda s hokejovým svazem; chtějí se tak chránit proti odchodům nadějí, do kterých investují své peníze, do ciziny.
"Nepřestávám věřit, že nakonec zvítězí zdravý rozum a už žádného ze sportovců nepotká stejně nesmyslné, hloupé a potupné rozhodnutí, jako se to stalo mně," přeje si Eminger, který nejspíš přišel o mistrovství světa dvacítek v Kanadě. "Je mi to opravdu hodně líto. Nejvíc mě to mrzí kvůli mé rodině, příbuzným a přátelům. Chtěli mě vidět se lvíčkem na prsou."
Možná uvidí, vyzkouší-li Emingera trenér nároďáku Alois Hadamczik. Trest totiž už pominul. "Zákaz zahrnoval reprezentaci U20 a Eminger již příslušnou věkovou hranici překročil. Na případný start v dospělém národním týmu by se už nevztahoval," informoval Zdeněk Zikmund, mluvčí Českého svazu ledního hokeje.
Eminger vysvětluje, proč chtěl z Litvínova tenkrát pryč. Extraligový klub a mládež tam fungují odděleně. Smlouvu s HC Chemopetrol měl uzavřenou od 16 do 18 let. "Po jejím vypršení jsem rok čekal, co bude dál. Nic se nedělo, nikdo se mnou nepromluvil," vzpomíná.
Na jaře 2011 požádal svého agenta, ať mu zkusí najít angažmá ve Finsku nebo Švédsku. "Zároveň jsem řekl trenérovi panu Wiessmannovi, že pokud dostanu nabídku ze zahraničí, odejdu. Po škole jsem si chtěl hokej v cizině vyzkoušet," lákalo ho. "Litvínov mi sice těsně před odletem nabídl smlouvu, ale její podmínky byly pro mě nepřijatelné. Hlavně v její délce. Zůstat v Litvínově, dveře do světa bych jen těžko znovu otevíral. Možná až za mnoho let..."
Přesto na černožluté nezanevřel. "Proč bych měl? Naučil jsem se v Litvínově hokej, poznal spoustu dobrých lidí. Vážím si důvěry, kterou mi trenéři mládeže dávali," uvádí, proč nezahořknul. Jmenoval třeba trenéra Černého, jenž vychoval generaci Ručinského, Reichla a Šlégra, či kouče Mareše, který je teď asistentem Ústeckých Lvů.
"Rád vzpomínám i na pana Nekvindu, hodně na pana Weissmanna, dnes asistenta slávistického trenéra Růžičky," děkuje Eminger; cení si, že díky nim měl šanci být členem hokejového výběru Františka Musila na turnajích v Québeku, v Dmitrovu a v Kamloopsu.
Dvacetiletý mladík chtěl hrát hokej už odmalička. Začínal ve třech letech. "A vítězství Česka na olympiádě v Naganu bylo silnou motivací, abych v něm pokračoval. Nejprve jsem chtěl být gólmanem Haškem, ale to jsme chtěli být v kabině všichni," vybavuje si.
"Pak mě trenér Mareš přesvědčil, že by ze mě mohl být výborný bek, ať se podívám na Šlégra. A bylo rozhodnuto. Jiří Šlégr i jeho otec Jiří Bubla mi potom v Litvínově hodně pomohli. Když jsem měl nepříjemné zranění třísel a potřeboval jsem odborníka, okamžitě mi ho zajistili. Moje díky ale patří všem lidem kolem hokeje v Litvínově."
Třeba domů jednou přiveze trofej z nejcennějších. "Mým snem je hrát mistrovství světa 2015, které se pořádá v Česku. Snad se mi bude dařit a budu mít i štěstí. Jen žádná zranění!" A žádné zákazy. Ale to už je vyřešeno.
