Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Modrému zemřel otec. Chci být jako on, říká

Jaroslav Modrý při jednom ze soubojů v NHL. | foto: Reuters

28 2008
M o n t r e a l - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Je hokejista. Ale hokej teď pro něj není práce. Spíš věc, při které se dá zapomenout. "Aspoň na chvíli. Dvě tři hodiny myslíte na něco jiného," říká Jaroslav Modrý. "Jenže pak se to vrátí a spadne to na vás znovu."

Je to urostlý obránce, ale teď, když stojí na chodbě montrealské haly před vámi, má sklopenou hlavu, smutné oči a tichý hlas. Na první pohled zlomený člověk.

Neptáte se, protože moc dobře víte proč. Před pár dny přišel o otce, který se sedm měsíců pral s rakovinou tlustého střeva, prožíval peklo. 

Zbytečně.

Předminulou středu zemřel.

"Teď už vím, že ho nic nebolí," říká Modrý.

Zdaleka to nejsou slova smíření.

Vždyť i pro něj to bylo krutých sedm měsíců. Když se v létě od doktorů dozvěděl tu zprávu, celý den proplakal. Chtěl mu pomoct, jenže lékaři mu řekli: "Už pro něj nemůžete nic udělat."

Přemýšlel, že se z Los Angeles, kde hrál NHL, vrátí do rodných Českých Budějovic za ním. Otec to ale nechtěl. Přesto za ním syn během sezony aspoň dvakrát přiletěl.
Víckrát už to nešlo.

Modrého později vyměnili z Los Angeles do Philadelphie a on s týmem bojoval o postup do play-off. S tátou tak mluvil jen po telefonu, naposledy dva dny před jeho smrtí...

Klidně se mohl okamžitě sebrat a odletět do Česka, i klub mu to nabízel.
On však zůstal.

Hrál zápasy prvního kola Stanley Cupu proti Washingtonu, chtěl pomoct a zároveň u nich na chvíli zapomenout.

"Člověk přišel na jiné myšlenky."

Jenže po dvou zápasech ho kouč nechal sedět na tribuně, zbytek série už nehrál. Na led se nedostal ani v úvodním zápase druhého kola proti Montrealu.

"Nepřijal jsem to dobře, ale je to rozhodnutí trenéra. Tým je víc než jedinec," říkal. "Každý si procházíme životem a občas se stanou věci, se kterýma se musíme umět vyrovnat."

Nakonec to vzal. Místo nadávek si přidával na tréninku, v Montrealu třeba do kabiny přišel až o hodinu později než ostatní.

"Hokej jen tak nezatratíte. Pořád mám pro tu hru zápal."

To je důkaz, jaký je.

Však teď je 37letý Modrý jedním z kandidátů na cenu Bill Masterton, která se v zámoří uděluje za oddanost hokeji. Bylo by krásné, kdyby ji dostal. Protože klidně to může být jeho poslední sezona v NHL, vážně se o něj zajímá extraligový Liberec.

"Až bude konec, promyslím to." A ještě krásnější by bylo, kdyby trofej mohl věnovat tátovi.

"Byl fantastickej. Vždycky tam byl pro mě. Musím jít v jeho stopách a vychovat svoje děti tak, jak vychoval nás. Musím jim dát to, co on dával nám," tvrdil v pátek v Montrealu.

O den později už seděl v letadle a mířil do Česka.

Rozloučit se s otcem.

Bohužel navždy.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze