A českoslovenští reprezentanti splnili přání spoluobčanů, kteří mezitím poznávali, co obnáší krutý normalizační proces.
Je to přesně 48 let od jednoho z nejpamátnějších triumfů v historii tuzemského hokeje.
V klíčovém duelu turnaje Holík, Nedomanský, Holeček a spol. udolali Sověty 3:2. Výrazně se přiblížili ke světovému zlatu, který naposledy slavila poválečná generace před 23 lety. Zároveň před vlastními fanoušky ukončili hokejovou dominanci Sovětského svazu, jenž předtím ovládl rekordních devět šampionátů v řadě.
Jiří Holeček.
„Rusové byli tvrdí v obraně. V útoku byli zase rychlí, techničtí. Měli nejlepší hráče vyjma brankáře Treťjaka,“ zavzpomíná pro iDNES.cz jeho československý protějšek Jiří Holeček.
„Oni ho sice vychvalují a nejspíš to i byl nejlepší ruský gólman, ale ve srovnání s těmi z Evropy určitě lepší nebyl. On byl naše jediná možnost, jak dát góly,“ dodá Holeček.
Také díky tomu se i on stal jedním z nezapomenutelných hrdinů ze zlaté Prahy 1972.
Ale hezky popořadě.
Výhrůžky, policisté v hledišti, StB v první řadě
Představitelé Husákova režimu usoudili, že normalizace od vojenské invaze z roku 1968 pokročila natolik, že může Československo uspořádat hokejové mistrovství světa.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Kanada se však turnaje z politických důvodů nezúčastnila, Spojené státy tou dobou zase bojovaly o postup do elitní skupiny. Ze světové události se vlastně stal evropský turnaj šesti zemí (ČSSR, SSSR, Švédska, Finska, Švýcarska a Německa), kde hrál každý s každým hned dvakrát.
Prazvláštní byla i část publika ve Sportovní hale. Známý hokejový historik Miloslav Jenšík na webu reprehokej.cz vylíčil, jak před zápasy napochodovaly do hlediště kordony policistů. V prvních řadách u ledu nenápadně posedávali příslušníci StB. Čeští a slovenští novináři si několikrát vyslechli výhrůžku, kterak o MS (ne)mají referovat.
Richard Farda
I přesto pražská hala burácela jako nikdy jindy. Způsobily to výkony československých reprezentantů a především ten z 20. dubna 1972.
„Celý den byl fantastický,“ zaloví pro iDNES.cz v paměti tehdejší útočník Richard Farda. „Byli jsme neskutečně nabuzení a když jsme uviděli babičku, bylo jasné, že vyhrajeme!“
Prosím?
Tahle část příběhu stojí za odbočku.
Mávající babička. Symbol úspěchu
Kvůli většímu klidu trenéři Pitner s Kostkou rozhodli, že tým bude během šampionátu bydlet na hotelu v Průhonicích. Dálnice ještě neexistovala a na zápasy a tréninky jezdili hokejisté přes centrum Prahy. Jejich autobus byl nepřehlédnutelný. Doprovod mu vždy dělala enkláva policistů, tehdejší reprezentanti se na počátku 70. let v socialistickém Československo cítili jako dnešní obletovaní sportovní multimilionáři.
„Když jsme jeli na první zápas, všimli jsme si, že u cesty sedí babička na stoličce a mává nám. Tak jsme ji taky zdravili,“ líčí Farda. Na stejném místě se seniorka s holí ukázala i při cestě na druhý zápas. A Československo podruhé zvítězilo. I proto se v týmu tradovalo: Když spatříme babičku, vyhrajeme!
A 20. dubna to platilo. „Jak jsme ji zahlídli, v autobuse jsme řvali jako šílení,“ rozesměje se Farda.
A pořádný hukot to bylo i o pár hodin později na ledě.
Bolel nás krk, jak jsme se otáčeli
Vývoj turnaje napověděl, že ve druhém zápase Československa proti Sovětskému svazu půjde o titul světových šampionů.
Václav Nedomanský s památečním prstenem pro členy Síně slávy
Domácí brzy vedli 2:0. Trefil se kanonýr Václav Nedomanský, jenž mimochodem o dva roky později před komunistickým režimem utekl do Ameriky. Poté se prosadil i Richard Farda. „Takový zvláštní gól. Vláďa Martinec mi dal přihrávku a já to tam nějak vleže šoupl pod Treťjakem,“ zavzpomíná jinak spíš sváteční střelec Farda.
„Z Rusů jsme měli trochu strach. Hodněkrát jsme byli u nás ve třetině jako na kolotoči a bolelo nás za krkem, jak jsme se za nimi otáčeli,“ líčí dnes 74letý Farda. „Ale měli jsme na ně taktiku. Olda Machač, Franta Pospíšil a všichni další obránci je napadali už před modrou čárou. Drželi jsme je co nejdál od brány a tím pádem nemohli rozpumpovat tu svoji strojovou kombinaci.“
Sovětům se nedařilo manko smazat. V polovině zápasu se prosadil i bouřlivák Jaroslav Holík (jeho životní příběh připomíná seriál Stalo se zde), který nečekanou střelou překvapil nejistého Treťjaka.
Na opačné straně naopak bravurně chytal Holeček, který v prvním zápase proti SSSR vychytal remízu 3:3. „Jeho výkon znamenal obrovskou morální posilu pro celé mužstvo. Zachytal tak jako málokterý brankář proti sovětské lokomotivě,“ referoval o něm Československý sport.
O osm dní později na stejném kluzišti rudá mašina narazila.
„Stejně jako v naší lize jsem si o soupeřích dělal rozbor hry a jejich zakončení,“ říká Holeček. „Sledoval jsem nejlepší ruské hráče, kteří rozhodovali zápasy a kteří dávali nejvíc gólů. Věděl jsem, kam a odkud střílejí. Kdo je nebezpečný, kdo naopak nevystřelí a spíš nahraje. Když jeli dva na jednoho, věděl jsem, kdo to nakonec posune střelci. Na oko jsem stál, ale čekal jsem na přihrávku.“
Farda, ty plochy človek!
Holeček se Sovětům dostal pod kůži. A do hlavy.
„Když se mi dařilo, byl v pohodě a chytil jsem nějakou vyloženou šanci, chtěl jsem je znervóznit. Povídal jsem jim takové obyčejné věci.“
Příště ho zase nedáš.
Dneska nemáš svůj den.
„A třeba jsem někdy přidal: No, co že prohrajete zápas, ale co vám na to řeknou doma v Moskvě? Najednou bylo poznat, jak se třesou.“
„Muselo se taky na ně hrát tvrdě. Dost tvrdě. A kolikrát i záludně,“ připojuje se Farda. Jeho úkolem bylo ubránit sovětské trio Michajlov, Petrov, Charlamov. „Když jsem se na ledě potkal s Michajlovem, nenápadně, ale silně jsem ho ťukl hokejkou. On se na mě vždy zle podíval a řval: Farda, ty plochy človek!“
Sověti byli tehdy bezkonkurenční. Za poslední dekádu si odvykli, že prohrávají a musí se hnát za vyrovnáním. Na šampionátech nepřetržitě vládli od roku 1963. Jen několik měsíců po pražském turnaji zle zatápěli v „Sérii století“ kanadským profíkům z NHL.
V dubnu 1972 se museli sklonit také před československým výběrem, reprezentanti těsné vedení 3:2 uhájili.
Reprezentanti se stali hrdiny, ale ještě ne korunovanými šampiony. „Trenéři nás drželi zkrátka. V Průhonicích byla nádherná koliba, kde jsme se s nimi vždycky krásně potkali,“ vypráví Farda. „Ale ve dvanáct jsme měli večerku.“
Československé hokejisty čekali za dva dny Finové, kteří tehdy platili za nepříjemné, ale rozhodně ne nepřekonatelné protivníky.
Nažhavený tým je v zaplněné hale rozstřílel 8:2. „Hráčská generace, která k tomu zrála po celá 60. léta, složila svou mistrovskou zkoušku s vyznamenáním,“ napsal historik Jenšík.
Větší euforii než hokejové zlato ale přinesla národu výhra z 20. dubna 1972.
