"Beru to jako ocenění za svoji práci, připomíná mi to sen. Netušil, že se může někdy splnit," vypráví vstřícný mladík, obránce klubu Atlanta Thrashers.
V současnosti se na ledě ve slušné rychlosti sráží se stokilovými protivníky, mlátí sebou o mantinely. Řídí však opatrně a na silnici se vyhnul i těm nejmenším karambolům.
Už v sedmnácti reprezentoval mezi dospělými , kdekdo se rozplýval nad jeho nadáním. Ale když jej sanitka odvážela od místa havárie, nevěděl o sobě. Probral se po dvou dnech.
Tělo skvělého talentu z Jihlavy bylo v troskách. Zpřelámané nohy, roztříštěná kolenní čéška, fraktura zápěstí, lícní kosti, nosu, čela, otřes mozku. Martyrium operací a rehabilitací by možná jiného zmohlo - v Edmontonu mu například operativně upravili kotník, aby se vešel do brusle - Buzek však veškeré trable překonal a tvrdí, že jej posílily. "Asi bych byl lepší hráč, kdyby se mi ta bouračka nestala, ale každopádně jsem teď odolnější člověk." Jakmile se trošku zmátořil, vzpomněl si Petr Buzek znovu na hokej.
"Je to můj život, hraju od čtyř let, nic jiného neumím," říká. Ptal jsem se sám sebe, co budu dělat. Vrátil jsem se ke sportu, jinak to nešlo." Nejprve se na vozíku přijel ukázat na draft talentů do NHL. Z předních příček zmizel kamsi do průměru. "Chtěl jsem ukázat, že jsem živý, o čemž mnozí manažeři pochybovali." Sáhl po něm Dallas, který budoval tým šampionů.
Hned na podzim se Buzek ve městě usadil, aby se vykřesal z nejhoršího. "Až v Americe jsem na sobě začal dělat, doma jsem tolik nemakal," přiznává. S veteránem Bobem Bassenem, který si zle pochroumal koleno v přípravném táboře, chodili do posilovny, zrodilo se mezi nimi velké přátelství. Sezonu 1996/97 už absolvoval v nižší zámořské soutěži v Kalamazoo, kde se skamarádil s krajanem Romanem Turkem, brankářem, co neuměl ani slovo anglicky. "Moc ho postrádám, užili jsme si spolu tolik srandy, kolik si už s nikým neužiju," vzpomíná Buzek.
V Dallasu se dvakrát jen mihl, proto přivítal přestup do Atlanty, kam se klub NHL vrátil po dvaceti letech. Český bek dostal důvěru a šanci, na rozdíl od útočníků Procházky a Vůjtka. Postavili ho do první obranné dvojice i do přesilovkové formace.
Po parádním úvodu plném gólů a asistencí se ovšem maličko vytratil. Uhodili na něj staří nepřátelé: zranění. Otřes mozku po faulu Zubruse z Montrealu, nesnáze s levým ramenem a naposledy natažené tříslo. "Už mám ale za sebou dva zápasy a jsem připraven na All Star," hlásil před exhibicí.
Odlet si naplánoval na páteční poledne, v sobotu ráno mají hráči sraz a následně trénink. Odpoledne pobaví tisíce lidí v dovednostních disciplínách a v neděli se hraje zápas Severní Amerika - Evropa. "Budu se snažit, abych nevypadal hloupě. I když se nechystám někoho smést zezadu," říká Buzek, jehož rodiče do Kanady nedorazí, budou u televize.
Jaký má obdivuhodný bojovník další cíl? "Dohrát sezonu v Atlantě a pak bych se rád dostal do národního týmu, potěšilo by mě, kdyby si na mě trenéři vzpomněli."
V současnosti se na ledě ve slušné rychlosti sráží se stokilovými protivníky, mlátí sebou o mantinely. Řídí však opatrně a na silnici se vyhnul i těm nejmenším karambolům.
Už v sedmnácti reprezentoval mezi dospělými , kdekdo se rozplýval nad jeho nadáním. Ale když jej sanitka odvážela od místa havárie, nevěděl o sobě. Probral se po dvou dnech.
Tělo skvělého talentu z Jihlavy bylo v troskách. Zpřelámané nohy, roztříštěná kolenní čéška, fraktura zápěstí, lícní kosti, nosu, čela, otřes mozku. Martyrium operací a rehabilitací by možná jiného zmohlo - v Edmontonu mu například operativně upravili kotník, aby se vešel do brusle - Buzek však veškeré trable překonal a tvrdí, že jej posílily. "Asi bych byl lepší hráč, kdyby se mi ta bouračka nestala, ale každopádně jsem teď odolnější člověk." Jakmile se trošku zmátořil, vzpomněl si Petr Buzek znovu na hokej.
"Je to můj život, hraju od čtyř let, nic jiného neumím," říká. Ptal jsem se sám sebe, co budu dělat. Vrátil jsem se ke sportu, jinak to nešlo." Nejprve se na vozíku přijel ukázat na draft talentů do NHL. Z předních příček zmizel kamsi do průměru. "Chtěl jsem ukázat, že jsem živý, o čemž mnozí manažeři pochybovali." Sáhl po něm Dallas, který budoval tým šampionů.
Hned na podzim se Buzek ve městě usadil, aby se vykřesal z nejhoršího. "Až v Americe jsem na sobě začal dělat, doma jsem tolik nemakal," přiznává. S veteránem Bobem Bassenem, který si zle pochroumal koleno v přípravném táboře, chodili do posilovny, zrodilo se mezi nimi velké přátelství. Sezonu 1996/97 už absolvoval v nižší zámořské soutěži v Kalamazoo, kde se skamarádil s krajanem Romanem Turkem, brankářem, co neuměl ani slovo anglicky. "Moc ho postrádám, užili jsme si spolu tolik srandy, kolik si už s nikým neužiju," vzpomíná Buzek.
V Dallasu se dvakrát jen mihl, proto přivítal přestup do Atlanty, kam se klub NHL vrátil po dvaceti letech. Český bek dostal důvěru a šanci, na rozdíl od útočníků Procházky a Vůjtka. Postavili ho do první obranné dvojice i do přesilovkové formace.
Po parádním úvodu plném gólů a asistencí se ovšem maličko vytratil. Uhodili na něj staří nepřátelé: zranění. Otřes mozku po faulu Zubruse z Montrealu, nesnáze s levým ramenem a naposledy natažené tříslo. "Už mám ale za sebou dva zápasy a jsem připraven na All Star," hlásil před exhibicí.
Odlet si naplánoval na páteční poledne, v sobotu ráno mají hráči sraz a následně trénink. Odpoledne pobaví tisíce lidí v dovednostních disciplínách a v neděli se hraje zápas Severní Amerika - Evropa. "Budu se snažit, abych nevypadal hloupě. I když se nechystám někoho smést zezadu," říká Buzek, jehož rodiče do Kanady nedorazí, budou u televize.
Jaký má obdivuhodný bojovník další cíl? "Dohrát sezonu v Atlantě a pak bych se rád dostal do národního týmu, potěšilo by mě, kdyby si na mě trenéři vzpomněli."
