Pardubice se Nakládalovi vryly pod kůži. V jejich dresu nakoukl do extraligy, stal se jedním z nejlepších beků, loni vybojoval titul a dostal se do české reprezentace. "Až budu sedět v letadle, nějaká slza nejspíš ukápne. Vzpomínat na to budu jen v nejlepším," říká.
Jak budete v prvních měsících v Ufě fungovat? Berete tam s sebou přítelkyni?
Dohodli jsme se, že tam zatím poletím sám, protože už 6. nebo 7. listopadu je první sraz reprezentace. Sice ještě nevím, zda tam pojedu, mám ale nějaké zprávy, že bych mohl. Takže by byl nesmysl cestovat teď do Ruska spolu. Sám navíc pořádně nevím, do čeho jdu. Nejdřív musím zařídit bydlení. Přítelkyně se se mnou do Ufy vydá až po tom srazu.
V Ufě hraje obránce Miroslav Blaťák nebo za ni nastupoval expardubický Michal Mikeska. Mluvil jste s nimi o klubu?
S nikým jsem nemluvil, nechtěl jsem to řešit, dokud nebudu mít podepsanou smlouvu (k tomu mělo dojít v pondělí odpoledne). Kromě Míry Blaťáka, kterého znám z reprezentace, je tam taky Slovák Richard Stehlík. Myslím, že to bude v pohodě a že mi určitě zkraje pomůžou. Ani ruština není tak těžká, i když rusky neumím. Mám naštěstí v mobilu takovou aplikaci, která mi přepíše české zprávy do azbuky.
Neděsíte se obrovských vzdáleností? Je to přece jen něco jiného než vyrazit z Pardubic do Boleslavi.
Samozřejmě se mi honí hlavou, jak to budu zvládat. V hokeji je důležité i to, jak se cítíte psychicky během tripů. Nezbude nic jiného, než si na to zvyknout. Jak na létání - navíc v Rusku -, tak na to, že to bude trvat déle než tady autobusem. Adaptovali se ale i jiní hráči, nebude to problém. Ze začátku budu mít úplně jiné starosti.
Neodradila vás ani katastrofa hokejové Jaroslavle, při níž zahynuli vaši spoluhráči z národního týmu?
Jakmile se to stalo, bavili jsme se o tom s mojí mamkou, ptala se mě, jestli do Ruska pořád chci. Já jí hned říkal, že se na tom nic nemění. Je to příšerné, ale stejně tak spadla řada jiných letadel třeba s lidmi, co letěli na dovolenou. Bohužel se občas něco takového přihodí. Když ale jedu domů a vidím, kolik nade mnou létá letadel, nemá smysl se tím moc zabývat.
Jak budete vzpomínat na léta strávená v Pardubicích?
Narodil jsem se v Hradci Králové a začínal tam. V sedmé nebo osmé třídě jsem ale chtěl do Pardubic. O rok dřív tam navíc odešel už bratr. Byl to můj sen se sem dostat a prosadit se. Dokázat, že na to mám. To se mi nakonec podařilo. Podmínky pro hráče i pro dorostence jsou tu fantastické, město je vynikající. Zatím si to moc nepřipouštím, ale určitě na mě dolehne, že opouštím krásnou etapu svého hokejového života. Dostal jsem tu šanci zahrát si seniorský hokej v extralize. Až budu sedět v letadle, nějaká slza nejspíš ukápne. Vzpomínat na to budu jen v nejlepším.
Až se jednou budete vracet do Čech, budou Pardubice na prvním místě?
Já odtud odjíždím s Pardubicemi v srdci. Upřednostnil bych je, mám tu zázemí a byt, všechny známé, rodina bydlí kousek. Kdyby byl potom o mě zájem, byl bych rád.
V hokejovém týmu máte spoustu kamarádů, kdo vám bude nejvíc chybět?
Nejblíž jsme k sobě měli se Stardou (útočníkem Janem Starým), s tím jsme hráli od dorostu, když jsem sem přišel. Je to osm nebo devět let. Vůbec všichni kluci tu tvořili vynikající partu, nebylo to o nějakých skupinkách, které by s těmi dalšími "nepekly". Postrádat budu všechny. Nemůžu zapomenout třeba na Kočku (obránce Václav Kočí). To je takový ten džentlmen ze šedesátých let (úsměv), jeho poznámky mi budou chybět.
V Rusku to asi tak vřelé nebude.
Kluci z venku, co hrají u nás, říkají, že české vtípky a pohodička jsou vyhlášené. Nechci ale dopředu říkat, že to tam takhle nebude. Ale po tomhle se mi bude určitě stýskat.
