Ještě předtím si však mohl vychutnávat, jak celá hala skanduje jeho jméno.
A nebyl sám, fanoušci děkovali každému hráči zvlášť. To místní moderátor vyzýval jednoho po druhém, aby se šli za aplausu publika polaskat se zlatavou trofejí, které už chyběla poklice.
Ta totiž odpadla, když se k ní poprvé dostal brankář Adam Svoboda a podklouzly mu brusle. Bylo štěstí, že dvacetikilový pohár nedopadl hůř.
"Je strašně krásný pocit zvednout ho nad hlavu a poslouchat sedmnáct tisíc lidí, kteří se přišli vyřvat a fandit," culil se útočník Jaroslav Bednář.
Šatnou se nesl pach doutníků a šampaňského, které hráči pili z poháru a nezbedně ho po sobě stříkali. Jako třeba Michal Sup, jenž se napil, palcem ucpal hrdlo, zatřepal s lahví a poslal plnou dávku přímo do obličeje jednoho z členů realizačního týmu.
"Jééé, ono to vystříklo! Promiň," řval a smál se na celé kolo.
"Když jsme poprvé vlezli do kabiny, byl tu strašnej bordel. Kromě šampusu jsme po sobě lili snad všechno, co jsme měli po ruce. Vzduchem lítalo kiwi a podobný věci, bylo to hrozný," popisoval Jakub Klepiš.
Všechny pohltily emoce. Radost a euforii ale střídalo i dojetí. To když Bednář vyprávěl, jak v rozhodujícím finálovém zápase hrál pro svého otce.
"V pondělí měl hrozně důležitou operaci a já bych mu chtěl ten titul věnovat," vykládal, hlas se mu třásl a z očí vytryskly slzy. "Hned za ním běžím do nemocnice, celou dobu jsem myslel jenom na něj. Naštěstí je v pořádku."
Ostatní vyrazili na oslavu do Rudolfina, které si s předstihem pronajali. "Já ale moc oslavovat nebudu, už na to nejsem," řekl Růžička, který se na žádost fotografů nechat zvěčnit u poháru se synem. "Brzy pojedu domů za ženou," dodal.
Přesto přiznal, že si titul užívá daleko víc než před pěti lety. "Tehdy jsme vyhráli v Pardubicích, teď je to daleko intenzivnější. Pro mě je nejhezčí, když vidím, jak jsou lidi spokojení. Proto jsem hokej hrál, proto ho trénuju."
