Kolik času strávíte doma?
Teď je to docela dobré. Doma sleduju fotbalové mistrovství Evropy. A jinak se o víkendech věnuju rodině, mám čas na psy. Se synem chodím na golf. Jezdíme na zámky. Snažím se jim trochu vynahradit zimu.
Během sezony doma moc nejste, že?
To nikam moc nejezdíme, jen do Litvínova k rodičům. Na Slavii jezdím v sedm, mladého vozím do školy. Od rána máme tréninky, jsem s hlavním týmem, pak jdu třeba na zápas mládeže. Většinou jsem tu do večera. Ale někdy cítím, že toho mám dost.
A pak?
To se ve dvanáct po tréninku sbalím a jedu domů. Ale to bývá tak šestkrát do roka.
Dokázal byste na týden dva odjet a úplně vypnout?
Ne. Nechci. Já mám teď vypnuto, ale pohybuju se tu. Jsem v práci, ale dělám to, co mě baví. Manželka mi říká, že z toho musím být unavený. Vůbec. Tohle ani jako práci neberu. Můj život vždycky byl hokej. Už se těším, až začne sezona, nový blázinec.
Necelé dva měsíce po mistrovství světa se těšíte na novou sezonu?
Určitě. Teď budu mít hokejovou školu, zase budu na ledě. Zeptejte se paní sekretářky, jak mě odtamtud vždycky musí tahat, když něco potřebuje.
Dobře. Ale co pro vás znamená klid, pohodu? Kdy si sednete?
Nikdy. Jsem temperamentní. Manželka se mi směje, že nevydržím chvíli v klidu, ale už si zvykla. I teď na židli se hýbu. Proto skoro nemůžu chodit do divadla. Lidi okolo by se ze mě zbláznili. Vyhovují mi velká kina, v sále je třeba deset lidí. Kdyby tam mělo být plno, tak radši nepůjdu. A klid? Možná o víkendu. V létě, v sezoně jezdím na zápasy.
Jste generální manažer Slavie. Vedete hlavní tým i dorost, v němž hraje váš syn Vladimír. Kolik zvládnete zápasů za sezonu?
Poslední dva tři roky je to tak sto, sto deset zápasů za sezonu. Ale baví mě to, trénování i manažeřina. Víc mě to táhne právě k ní. Nemůžu nikde vystupovat, a to jsem měl i jako hráč, jako druhý nebo třetí.
Byl jste šéf odmala?
Když jsem byl malý, chodil jsem si hrát se staršíma klukama. Říkal jsem jim, kdo má kde stát a co dělat. Táta mi vždycky povídal - my tě sice nevidíme, ale pořád tě slyšíme.
Váš syn, stejně jako vy, hraje ve vyšší věkové kategorii, než do které patří. Potatil se hodně?
Taky je takový vztekloun. A hrozně se mi líbí jedna věc, nechodí za mnou s věcmi z kabiny. Drží partu. Nikdy nedělá moc dobře, když táta trénuje svého kluka. Ale nic jiného ho naučit nemůžu. Teď to záleží na něm, ale chci si na něj dohlédnout.
A má po vás syn šikovné ruce?
On je trochu jiný. Těžko někdo může hrát hokej, který jsem hrál já. Já jsem se nevracel do obrany. Věděl jsem, že takhle nemůžu připravit svého kluka nebo hráče, které budu trénovat.
Jenže leckomu to přijde zvláštní.
Jenže mě hokej, který jsem hrál já, už nezajímá. Líbí se mi, jak hraje Kanada, ta tvrdost. Sice jsem dělal kličky, stahovačky a nehrál do těla, ale vím přesně, co na naše hráče platí. Když se začnou řezat a padat, rozčilují se. Mám rád technické hráče, ale chci hrát nejmodernější hokej. A to je rychlá, tvrdá hra, která bolí. Dnes lítají zuby a teče krev. Lidi říkají, že Růžička se v tom vyžívá. Ale tak to není. Když chce někdo titul, musí ho vyhrát se vším všudy.
Vy jste vyhrál olympiádu, mistrovství světa. Stanley Cup pro vítěze NHL vám těsně utekl. Se Slavií jste jako kouč získal titul. Čeho ještě chcete dosáhnout?
Vždycky jsem chtěl, aby Slavia patřila mezi nejlepší týmy v lize. Poslední čtyři roky jsme vždycky byli aspoň v semifinále. A je hodně těžké ten vysoký standard udržet.
Sám jste řekl, že nemůžete být druhý nebo třetí. Vzal byste znovu práci asistenta u národního týmu?
Nikdy. Ale musím říct, že jsem byl asistentem Slávy Lenera velmi rád. Ale zjistil jsem, že to dělat nemůžu. V něčem jsem se s ním shodl, ale plno věcí bych udělal jinak. Zůstává mi rozum stát, když si lidé myslí, že jsem nároďák ovlivňoval.
|
VLADIMÍR RŮŽIČKA |
Takže?
Respektuju Slávu, on byl hlavní trenér. Stejně jako já na Slavii. Asistenti mi něco řeknou, ale já určím, kdo jde hrát a kdo se ani nesvlékne. Tím se nezříkám zodpovědnosti, ale je jen jedna hlava, která tohle nese.
Jak jste léčil zklamání z vyřazení národního týmu na mistrovství světa ve čtvrtfinále s Američany? Prý jste usnul v baru.
Nezdá se to, ale člověk to nese těžce. Byli jsem všichni zklamaní, seděli jsme dlouho na stadionu. Se Slávou jsme odcházeli prakticky poslední. Pak jsme zůstali v hotelu u baru a probírali to. Usnul jsem. Bodejť by ne, byly asi čtyři ráno.
Stál byste o místo hlavního trenéra reprezentace?
(Dlouho přemýšlí). Lhal bych, kdybych řekl, že jo.
Jak to?
Pro každého trenéra v lize je to asi to nejvyšší. Ale nevím, jestli by mě to naplnilo. Je to pět akcí do roka, to je málo.
Na střídačce pořád pobíháte, gestikulujete a odkládáte svršky. Kolik kilo vypotíte za zápas?
To nesleduju. Ale někdy mě druhý den po zápase bolí nohy.
Chodíte hrát golf, oblíbený sport hokejistů. Ale to je zábava spíš pro kliďasy a vy jste živel.
Golf hraju právě proto, že jsem u něj docela klidný. Samozřejmě, když dám blbou ránu, tak někdy hudruju. Ale spíš se uklidním. Je to krásný požitek, i když vám to třeba moc nejde. Neznám nic lepšího, než když je míček třeba 160 metrů před greenem, vy ho napálíte, krásně letí a pak spadne na tu trávu u jamky.
Jaký máte handicap?
Asi šestnáct. Ale pro mě je důležité zahrát si dobrý golf. Dobře se pobavit, strávit ty čtyři hodiny s lidmi, se kterými chci být.
Sázíte se na golfu?
Pořád. A teď máme sázky na fotbal, na mistrovství Evropy.
Co jste vyhrál?
Teď asi dva a půl tisíce korun. Chytil jsem výsledek 1:1 na Německo s Nizozemskem. A jinak se sázím o stovku, o večeři...
Neuvažoval jste o tom, že byste vyrazil do Portugalska?
Euro je sledované, všude je strašně moc lidí. A jak jsem říkal, mám rád poloprázdné kino. Takže jsem o tom neuvažoval. U hřiště je samozřejmě hezčí pohled, ale já se radši dívám doma na televizi. Můžu se natáhnout.
