A tak se 34letý Slovák, který nikdy vyloženě nezářil, v LA Kings stal asi největším překvapením zámořského hokeje. Má elitní čísla, jeho sedm čistých kont je nejvíc v NHL.
„Díky Bohu, že se odvedená práce vrací,“ prohlásí gólman a úvod od něj rozhodně není slovní výplň. Budaj, jehož často zrazovali od dalšího hokejového snažení a nahlas o něm pochybovali, se netají křesťanskou vírou. Dlouho proto trpělivě nastavoval druhou tvář masky.
Snášel políčky. Vytrval. A uspěl.
„Moje víra není založená na tom, jestli vyhráváte zápasy, nebo ne,“ řekl MF DNES. „Taková, co by stála jen na vítězstvích, by totiž byla dost slabá. V životě přijdou i prohry a musíte se s nimi umět vyrovnat.“
„Flanders je o dost lepší“Říkejte mi Ned, Ned Flanders. Peter Budaj už si zvykl: gólman sice má na tváři mohutný plnovous a komiksová postavička ze seriálu Simpsonovi pedantský knír, ale spojuje je nejen to, že jsou planoucími křesťany. Přezdívka se zrodila při angažmá v Coloradu. „Řekli mi, že se pořád usmívám a jsem šťastný. Ale zdaleka nejsem tak dobrý jako Flanders v seriálu on je dokonalý, já v životě udělal dost chyb,“ líčil Budaj v LA Times. Flanderse míval dřív i na masce |
Nebylo jich málo. Nebylo to snadné. Budaj má ovšem i tak jasno. „Cesta nebývá taková, jakou si ji člověk představuje a po jaké by chtěl jít. Ale já nejsem nikdy sám. Vím, že Bůh je se mnou a vede mě tudy, kudy mě vést chce. S tím je potřeba se vyrovnat.“
Lichotky jsou krásné, ale...
Tak třeba minulý týden Budaj kráčel následujícím směrem: tři výhry za sebou, z toho dvě v řadě s nulou – a na závěr v neděli „den blbec“ ve Washingtonu, kde jej nejlepší tým NHL vyhnal z branky po dvou třetinách, neb Kings prohrávali 0:4.„Stane se,“ prohodil jen. „Není to tak, že když zažíváte hodně lepších dnů, horší už nebudou. Nemůžete jen vítězit. Musíme se z toho poučit.“
Působí to stoicky, Budaj si ovšem vše odžil. Jeho šance vypadaly dost bledě, až beznadějně. I na farmě mu v sezoně 2014/15 puky končívaly za zády ve větším než malém množství. Ale od té doby se dějí věci. Jednoho konkurenta Kings vyměnili, Čech Patrik Bartošák čelil obvinění z domácího násilí – a z Budaje se stala jednička v AHL.
Na startu nového ročníku se za pouhé tři zápasy zranila hvězdná jednička Quick i náhradník Zatkoff. Životní období začalo.
„Díky Bohu to je zatím nejlepší sezona, jakou jsem měl. Jsem za to moc vděčný. Kluci přede mnou hrají velmi dobře. Musím se ale soustředit hlavně na to, abychom se dostali do play-off,“ říká Budaj a u něj to ani nezní jako povinná fráze: „To ostatní je velmi příjemné, lichotí vám to. Rád slyšíte, jak se daří. Ale základ je vítězit. Pak se totiž nikdo na nic neptá.“
Ptát se naopak lze, jak moc je Budajův příběh (ne)pravděpodobný, vždyť jeho slovenský spoluhráč z Los Angeles Marián Gáborík nedávno uvedl, že byl podle něj Budaj neprávem opomenut pro Utkání hvězd – a nebyl sám. To je obrat!
Budajovi přízeň osudu v šatně přeje každý. Parťáci cítí, že si ji zasloužil. „Když to řeknou takoví borci, máte úžasný pocit,“ uzná. „Utkání hvězd by bylo krásné, byla by to čest. Ale jak se říká: jen šlehačka na dortu. Nic se neděje. Hlavní je, že chytám – a chytám opravdu hodně. Daří se mi a můžu ukázat, že na to stále mám. Že můžu chytat v NHL.“
Podmínky mu nešly naproti ani v trendu, jímž je slavná liga posedlá: mládí, mládí, mládí. Gólmani dozrávají později, avšak Budaj soudí: „I v brankovišti je to podobné. Člověk má nějaký věk, ale i když jsem starší než někteří jiní, nepřipadám si starý. Musíte makat, bojovat, soustředit se. Nejdůležitější je zdraví, ostatní lze odpracovat. Když dostanete šanci, musíte hrát co nejlépe.“
Mladým stačí dobrá smlouva
Zámořské soutěže totiž svištívají jako rychlovlak. Někdo čekal, že Budaj povolí, postihne jej krize, že bude ikona klubu Quick o něco dříve nazpět, že si jej vedení prosadí.
Ale kdepak. Budaj je tu dál a na Slovensku mají radost. Pokud čeští fanoušci žehrají na ústup z pozic, Slováků je v NHL už jen deset v poli a dva gólmani, z nichž Jaroslav Halák navíc chytá pouze na farmě.
„Těžko soudit. Líheň je všude na světě velmi dobrá, zato u nás momentálně mládež trochu ztrácí. Míň a míň hráčů je draftovaných, míň a míň jich odchází zkoušet juniorské ligy v zámoří. Jak je to v Česku?“ zeptá se Budaj a po ujištění, že podobně, může rozvinout myšlenku, která kopíruje i jeho život.
Tedy že bez proher není výher. Že kdo neskončil na kolenou, možná pak nevyskočí tak vysoko.
„Každý jde jinou cestou, to samozřejmě ano. Ale já si osobně myslím, že juniorské ligy v USA a hlavně v Kanadě vás na zámořský hokej připraví nejlépe,“ říká.
„Někdy se mi zdá, že hodně slovenských hokejistů jde spíš za lukrativními nabídkami než třeba do AHL. Dost mladých dostane smlouvy z evropských klubů či z KHL, dobré peníze. Netvrdím, že je to uspokojí, ale prostě dají přednost této cestě, místo aby čekali dva tři roky na farmě, než si vybudují pozici a zavolá někdo z NHL. V tom příčina být může.“
Pokud by takto přemýšlel on, přišel by hokej o příběh nezvykle dlouhé řehole. Víra sice někdy bolí, ale občas zároveň odměňuje. Budaje tedy ano. Byť to trvalo.
