Ve druhé třetině vás prudce trefil pukem ránou od modré před brankou Vítkovic spoluhráč Čakajík. Kam jste to dostal?
Do pravé lopatky. To je tak rychlé a taková rána, že nejde uhnout. Prostě Čaky to tak trefil a já mu to nemám vůbec za zlé. Důležité je, že se vůbec vystřelilo, i když se sice netrefila brána, ale hráč (smích). Ale mě když po zápase nic nebolí, tak to nebyl dobrý výkon. Mě zkrátka musí pořád něco bolet.
Inkasoval jste dost i od vítkovických hráčů. Jednou loktem do obličeje, jednou sekyru do ruky..., vždy beztrestně. Je těžké se ovládnout a neoplácet?
Určitě bych pak někoho nejraději přetáhl. Ale já si radši zařvu na střídačce, povzbudím kluky, než abych zbytečně oslabil mančaft, to umí každý blbeček. To je to nejhorší, co bych mohl udělat, když teď máme problémy s výsledky.
Téměř v každém zápase mění trenéři složení útočných trojic, ať už kvůli zraněním, výkonnosti, či nedávným trejdům. Jak je těžké se znovu a znovu sehrávat s novými spoluhráči?
Je to opravdu hrozně těžké, zvlášť pro někoho. Ale já jsem zvyklý ze Sparty hrát s kýmkoliv. Navíc já neprovozuju technický, ale spíš bojovný hokej a v Liberci jsou skoro samí bojovníci. Variant je samozřejmě na zkoušení ještě hodně. Myslím si však, že trenér by s tím teď už příliš míchat neměl, protože to složení, ve kterém hrajeme teď, není špatné.
