"Emoce ve mně jsou a budou, jiný už nebudu. Jaký jsem byl hokejista, takový jsem trenér. Ale vím, že bych to měl někdy ztlumit," přiznává 41letý Roman Šimíček.
A daří se?
Zatím ne. Řvu po rozhodčích, po hráčích.
To by se vám mohlo v extralize prodražit. Pokuty bývají vysoké.
Jsem na to připravený, že jsou za to velké pokuty. Už mi to v klubu hlásili předem. Nějakých pětatřicet nebo padesát tisíc. V přípravě jsem zkusil párkrát zakřičet na sudí a trest jsem nedostal zatím žádný. A to jsem se s tím nemazlil. Jak jsem to dělal na ledě, tak to dělám i na střídačce. Ale musím se zklidnit, vím o tom.
Ještě když jste hrál, mohl jste se vybít na ledě. Jak dostáváte emoce ven teď?
Skáču, křičím, lítám a bouchám. Sem tam jsem kluky praštil po helmě, ale to spíš z radosti, když dali gól nebo udělali něco dobře.
A emoce ve vztahu k rozhodčím?
Spíš to teď prožívám ještě víc, než když jsem byl na ledě, protože je to křivda na hráče, které tam teď já pouštím. Když jsem byl sám hráč, vynadal jsem rozhodčímu hned na ledě, vyříkali jsme si to okamžitě. Teď musím křičet ze střídačky. Sudí dělá, že neslyší, a nechce ani přijet. Je to takové složitější.
Ještě v minulé sezoně jste působil v Polsku jako hrající kouč. Teď už hrát nechcete?
Myslím si, že u každého hráče jednou přijde doba, kdy jede na zápas a je mu jedno, jak to dopadne. V určitých letech to prostě přijde. A jakmile to přijde, měl by ten hráč hned skončit a začít se věnovat něčemu jinému. Já naštěstí dostal nabídku od Vítkovic, za kterou jsem hrozně rád. Je to pro mě obrovská výzva.
Jak dlouho jste se rozhodoval, zda definitivně skončit s hraním a už se věnovat jen trénování?
Neváhal jsem ani chvíli a hned jsem kývnul. Vítkovice jsou můj mateřský oddíl, vyrůstal jsem tu, hrál několik sezon za muže a většinu lidí tady znám. Pro mě to byla nabídka z říše snů a pohádek.
Opravdu se tedy nestane, že se vrátíte na led, třeba když budou Vítkovice v nouzi a budou potřebovat zkušeného centra?
Samozřejmě naskočím! (směje se) Ne, už nemám ambice si něco dokazovat. Hlavně bych se teď chtěl něco naučit v trenérské profesi, dívat se kolem sebe a pak i něčeho dosáhnout. Výstroj sice mám ještě schovanou, ale všichni vědí, že moje koleno není v pořádku. Měl jsem s ním problémy od návratu z Ameriky. Neříkám, že to ještě neobleču v nějakém týmu tady okolo, chtěl bych si zahrát, ale teď jsem v pozici, že nemám ani touhu hrát hokej.
V Třinci bude hrajícím asistentem Václav Varaďa, s nímž jste studoval trenérskou licenci. Vy jste byl hrající trenér v Polsku. Lze tyto dvě role spojit?
Podle mě ne, navíc na takové úrovni. Buď jsi na straně hráčů, nebo trenérů. Je tam obrovský rozdíl. Nemůžeš být hráč a zároveň dělat sestavu nebo na ledě chybovat, a pak po ostatních řvát, že tam dělají chyby. Já si to zkusil v Polsku a docela jsem s tím bojoval. Po několika zápasech jsem řekl, že budu pomáhat s tréninkem, ale sestavu ať si dělají sami. A pořád s tím mám problém. S hráči se tu dobře znám a už se mi i stalo, že jsem po tréninku odbočil do hráčské kabiny, místo abych pokračoval k trenérům. Museli mě upozornit, kam jdu.
