O hokejovém smutku z Ruska

Existuje přece tolik smutků! Smutek ze zla. Ze zrady. Z křivdy. Ze ztráty. I z krásy, té věčně prchající tanečnice. Smutek s velkým S. Jsou i malé smutky. Jako tyhle: Smutek plačícího trenéra Augusty po vyřazení ve čtvrtfinále olympiády v Salt Lake City. Smutek Jágra stojícího se sklopenou hlavou po vypadnutí ve stejné fázi mistrovství světa 2004.

Smutek z nevýrazného vystoupení českého týmu na letošním šampionátu v Rusku.

Z brzkého vypadnutí, ale i ze závisti, že za hrdiny budou tentokrát jiní. Z toho, že je to takhle navíc i spravedlivé.

Co s těmito smutky? Neberme je tak vážně. Děkujme za ně. Jak bude hřát radost příštího úspěchu? Snad jako triumf ve Vídni 1996 po jedenáctiletém půstu českého hokeje.

Snad jako zlato ve Vídni 2005, tři roky po Augustových slzách. Pochopitelně – bude těšit víc. Vždyť jedním z největších smutků je, pokud radost zevšední. A člověk si jí neváží.

Bitka Rostislava Klesly (vlevo) s Jevgenijem Malkinem v závěru čtvrtfinále hokejového MS Rusko - Česko.