V tom případě se sluší se zpožděním poklonit. Obránce už před pár dny vkročil mezi rekordmany. Mezi hokejové mohykány, kteří dosáhli na metu 800 odehraných zápasů. Bez humbuku, nenápadně, skromně. Ostatně, přesně tak Hanzlík působí i na ledě.
Absolutním rekordmanem je váš dlouholetý spoluhráč Josef Řezníček, který jako jediný hokejista překročil hranici 1 000 utkání. Berete to číslo jako z jiné planety?
To zase ne. Ale dokázat to vyžaduje spoustu okolností. Pepa hlavně vydržel v extralize do dvaačtyřiceti, to je úctyhodné. Když léta přibývají, každý rok je na člověku pořádně znát.
Jiří HanzlíkNarodil se 2. února 1974 v Rokycanech, do české nejvyšší soutěže poprvé naskočil v sezoně 1992/93. V Plzni strávil 11 let, další dvě sezony odehrál za Bílé Tygry v Liberci. Uplynulé tři roky působil spolehlivý obránce v Karlových Varech, s Energií získal minulou sezonu mistrovský titul. Play-off však kvůli zranění kolena nestihl. V létě se vrátil do Plzně a patří mezi klíčové hráče aktuálně druhého týmu extraligy. V sezoně 1999/2000 nakoukl do seniorské reprezentace, ve Finsku odehrál turnaj Karjala cup, k tomu ještě dvě přátelská utkání. Ve stejné sezoně vybojoval s Plzní extraligový bronz. |
Jak se cítíte jako osmistovkař?
Je to dost... Je to tím, že jsem českou ligu neopustil, nebyl jsem nikde v cizině. Na druhou stranu, měl jsem dost zranění s kolenama, hodně zápasů tak vynechal. Jinak to číslo mohlo být ještě vyšší. Každopádně je to pěkný počet, za zaznamenání to stojí (úsměv).
Máte v hlavě svůj první zápas v nejvyšší soutěži?
Stihl jsem ještě federální ligu, bylo to v ročníku 1992/93. Plzeň měla po stříbrné sezoně, hned první kolo jsme jeli do Trenčína k repríze finále. V divných zeleno-bílých dresech jsme prohráli 2:4.
A vy jste jako mladík z Rokycan patřil mezi nové talenty.
Já hlavně dlouho nevěděl, jestli se hokejem budu živit. Pořád jsem licitoval, jestli vyhraje vysoká škola nebo hokej. Pak se to nějak vyvrbilo a zůstal jsem u sportu.
Kdyby to dopadlo opačně, čím by byl Jiří Hanzlík dnes?
No, nevím, jestli by ze mně byl učitel jako z Roberta Jindřicha (smích). Studoval jsem FTVS v Praze, ale nechal jsem toho. Nestíhal jsem to. Dva roky jsem bojoval, dojížděl, ale pak už to prostě nešlo.
Proč jste vlastně nikdy neodešel do zahraničí?
Sešlo se více okolností. Já jsem domácký typ. V době, kdy mi to šlo nejvíc – okolo 25 let – navíc byla v Plzni výborná parta lidí, dařilo se nám a já byl tady spokojený. Tím jsem asi možnost jít někam ven prošvihl. A také jsem měl přítelkyni, dnešní manželku, a nechtěl ji tahat někam do ciziny. Není to nic jednoduchého, bral jsem ohled i na ni.
Konec 90. let v Plzni řadíte mezi nejlepší hokejové roky?
Byly to krásné sezony, určitě můj vrchol v Plzni. Ale hrozně rád vzpomínám i na angažmá v Liberci, tam se mi moc líbilo. Z Varů mám titul, pro mužstvo to byl obrovský úspěch. Ale osobní pocit jsem z toho úplně nejlepší neměl, nebyl to hokej podle mého gusta. Tím však vůbec nechci snižovat tu sezonu a výsledek Varů. Ta atmosféra v play-off byla úžasná.
Vzpomínám, jak jste po odchodu do Liberce říkal, že vám ten přestup dal jiný nadhled. V čem?
Já ocházel ve chvíli, kdy se mnou diváci byli nespokojeni. To je daň toho, když je člověk dlouho na očích, v Plzni jsem hrál 11 let. Poznal jsem, že je pro hráče dobré třeba na tři roky změnit prostředí. Je to dobrá motivace, nakopne vás to. Já odchodem do Liberce udělal výbornou zkušenost.
Přitom v Plzni jste to dotáhl až na kapitána.
Mě to céčko nevadilo, to spíš obecenstvu na zimáku...
Myslím, že to už je dávno pryč. Jak si užíváte hokej v Plzni teď?
Užívám. Ale hokej se za ta léta hodně změnil. Je rychlejší, z vlastního pásma musíte puk dostat co nejdříve pryč. Myslím, že hokejové krásy ubylo.
Plzeň šlape. Cítíte, že by sezona mohla dopadnou hodně dobře?
Jsme spokojeni. Udělali jsme výbornou sérii, nasbírali spoustu bodů. Teď už by byla strašná škoda sezonu prohospodařit. Musíme udělat všechno pro to, abychom se udrželi v šestce. Teď se nesmíme uspokojit, ještě nás čeká hodně práce.
Nicméně období Vánoc bývalo pro Plzeň často kritické období.
V tomhle musím pochválit našeho trenéra. Nenechá nás usnout na vavřínech, pořád do nás ryje, takové myšlenky vytěsňuje. Doufám, že budeme pokračovat v dobrých výsledcích a žádná krize nepřijde.
Trénujete v 35 letech jinak než dřív?
Dělám všechno stejně poctivě. Myslím, že starší hráči by v době přípravných zápasů měli už víc odpočívat, aby měli chuť do celé sezony. Ale žádný velký rozdíl nevidím. Mě spíš v kariéře brzdila ta kolena. Pak vždycky trvalo hodně dlouhou dobu vrátit se zpátky. Naposledy letos, vlastně od února jsem půl roku doháněl hlavně fyzičku.
Byl to moment, kdy vás napadlo, že s hokejem je konec?
Byl. Stalo se to před rokem, v tuhle dobu. Měli jsme jet s Varama do Davosu, jenže na tréninku mi spoluhráč padl na koleno. Když jsem šel z ledu, noha se mi celá kejvala. To jsem si v duchu říkal, že je konec. Ale spravilo se to.
Teď je reprezentační pauza, zato 23. prosince vás čeká zápas se Zlínem. Neproklínáte ten termín?
Letos je ten program ještě dobrý oproti minulým sezonám. Nevadí mi, že se hraje před Štědrým dnem. Naopak, pro lidi to bude zajímavé, půjde o první místo. Vánoce si tím neošidím. Mám dvě malé děti, hlavně kvůli nim si je určitě užiju.
V národním týmu jste odehrál pět utkání.Mohlo jich být víc?
Teď hráli naši na Slovensku, kde slavili 80 let od založení hokeje. Hned jsem si vzpomněl, že já tam hrál při sedmdesátinách (úsměv). Jestli mohlo být víc zápasů? Nevím, já hraju nenápadný hokej, nejsem tolik na očích. Stihl jsem jeden turnaj ve Finsku, myslím, že okolo mých 25 let jsem nehrál špatně. Ale vydržet v nároďáku, to chce spousu okolností.
