Loni byl František Skladaný nejproduktivnějším olomouckým hokejistou, stačilo mu na to třicet bodů za dvanáct gólů a osmnáct asistencí. Nejsou to závratná čísla, ale o to lépe vystihují podstatu útoku kohoutů, kteří nemají jednu elitní lajnu, ale o góly se musí starat všichni hráči na ledě.
Skladaný věří, že to nakonec může být i výhoda, zároveň ale sám od sebe čeká, že se loňským číslům přiblíží. „Mám své cíle do sezony a jeden z nich je pomoct týmu i produktivitou,“ říká 35letý slovenský útočník, jenž studoval na univerzitě v Bostonu a také hrál hokej v Rusku.
Prý děláte čest svému jménu a rád skládáte. Baví vás puzzle?
(smích) To ani ne. Spíš Lego Friends díky mým dětem, které ho mají velmi rády. Když vyjde nějaká nová edice, tak ji musí mít. A já se někdy ke stavění připojím, je to určitě lepší zábava než zírat do iPadů a telefonů.
U skládání ještě zůstaňme – jak se podařilo letos složit olomoucký tým?
Pětky od první až po čtvrtou jsou velmi vyrovnané. Každá lajna bude ukazovat dost podobný styl hry, který bude založený na týmové práci a bojovnosti.
V přípravě se útoky hodně měnily, prozradíte s kým budete hrát?
Určitě se to bude měnit i v sezoně. Momentálně ale budu s Markem Lašem a s Kubou Hermanem ve třetí pětce. Jsem rád, že jsme měli v přípravě prostor se trochu sehrát. Poslední zápasy ukázaly, že by nám to mohlo sedět, z některých situací a akcí jsem měl radost.
Kohouti dlouhodobě hledají střelce. Kdo bude letos dávat góly?
Doufám, že se každý nějak přidá, hlavně záleží na tom, abychom týmovou prací dokázali dávat víc gólů než dva. To je asi největší cíl, se kterým bychom měli začít. Protože když nám tohle půjde, pomůžeme i Braňovi v bráně. Aby i on byl přesvědčený o tom, že jsme schopní dát víc gólů a mohl si udělat v bráně větší pohodu.
Dáváte si sám úkoly a cíle, kolik bodů chcete nasbírat?
To bych si nechal pro sebe. Ale samozřejmě motivuju se stále. Čím je člověk v lize delší dobu, potřebuje se víc udržovat, pracovat na sobě a dávat si cíle, za kterými jde. Když je potom postupně plní, pomáhá to i v další kariéře. Takže cíle do sezony mám a samozřejmě jeden z nich je pomoct týmu i produktivitou.
Ceníte si, že jste loni vyhrál klubové bodování?
Vyvinulo se to někdy po dvacátém kole, kdy mě trenér dal do první lajny k Marovi Lašovi a Knoťarovi (Janu Knotkovi – pozn. red.). Začalo nám to sedět, i jejich produktivita se zlepšila a mně se podařilo bodování vyhrát. Potěšilo mě to, ale moc jsme to nevnímal, protože poslední měsíc a půl jsme bojovali o play-off, což byla naše priorita, a tomu jsme se v hlavách všichni věnovali. Byla škoda, že se nám to nepodařilo.
Letos je cíl postavený stejně – postoupit do předkola. Je to reálné, když tým prakticky zůstal stejný?
Reálné to určitě je, protože poslední čtvrtina minulého ročníku ukázala, jakým stylem bychom mohli uspět proti soupeřům. Styl, jakým jsme hráli, se promítl i na výsledcích, a tak by to mohlo fungovat i tuto sezonu.
V Olomouci rádi sází na Slováky, čím si to vysvětlujete?
Cíl každého hráče, který chce v hokeji něco dokázat, je posouvat se výš. Pro hráče ze Slovenska to znamená jít do české extraligy, která je vyšší a uznávanější i ve světových žebříčcích. Když se podíváme na to, kolik hráčů z extraligy odchází do top evropských lig i do NHL na dvojcestné i jednocestné smlouvy, to už samo hovoří o kvalitě soutěže. Mluvím za většinu hráčů ze Slovenska – dostat šanci a hrát v českém extraligovém klubu je pocta.
Je pro vás důležité mít v klubu krajany, když mají oba národy podobnou řeč?
Jazyk je podobný, i když děti, co jsem si všiml, s tím už mají problém. Mezi námi je nějaká soudržnost, ale pomáhat si se snažíme všichni spoluhráči, protože to je to, co se snažíme vytvořit. Aby kabina držela spolu a nebyly v ní rozdíly.
On-lineChomutov vs. Olomouc sledujte podrobně. |
V Olomouci začínáte třetí rok, už jste si zvykl?
Bydlím v Trenčíně, což je autem jen hodinu padesát, ale musím se přiznat, že jsem tu nikdy dřív nebyl. A chci říct, že bych velmi litoval, kdyby se to nestalo, protože je to nádherné město – svou historickou částí i okolím. I proto jsem rád, že příležitost hrát tady přišla, město mám opravdu rád a cítím se tu dobře.
Jak často se dostanete domů?
Když je možnost aspoň dvou dnů volna, rád jedu za dcerami, které taky potěší, že se ukážu. Před úterky, kdy se nehraje, bývá volnější pondělí a to hned jedu domů. Rozhoduju se i pocitově. Když cítím, že potřebuju zregenerovat, tak si radši odpočinu. Ale když má člověk dost sil, tak jedu, domácí prostředí mě vždycky potěší.
Co vás v pětatřiceti letech žene?
Celou kariéru jsem se motivoval a hokej mě stále strašně naplňuje. Rád sám sobě dokazuju, že ho ještě umím. Hokej je má největší láska a chci ho hrát na co nejvyšší úrovni.
Momentky z přípravných utkání Olomouce
Kariérou se vám prolíná osoba trenéra Zdeňka Venery, pod nímž jste hrál už před deseti lety v Karlových Varech. Jak ho vnímáte?
Když jsem se vrátil z Ameriky z AHL, dostal jsem příležitost jít právě do Karlových Varů, kde působil. Tehdy jsem v jeho týmu začal sbírat první zkušenosti v profesionálním hokeji. Vidím ho jako psychologa, který vnímá hokej i po jiné stránce. Snaží se mužstvo dostat do takového stylu hry a pozice, v níž je schopno zápasy vyhrávat.
Hrál roli i ve vašem příchodu do Olomouce?
Byla to shoda okolností. Můj cíl byl vrátit se do české extraligy a tady bylo v tu dobu zrovna dost zraněných hráčů a hledali nějakého útočníka. Upeklo se to velmi rychle, zájem byl z obou stran. Pravděpodobně hrálo roli to, že mě trenér Venera znal a věděl, co ode mě může čekat.
Za Karlovy Vary jste hrál sedm let, vidíte nějakou podobnost s tím, jak hokej funguje v Olomouci?
Je tu dost podobné zázemí jako ve staré plechové hale ve Varech, kde jsem zažil první tři sezony. To byly zatím nejkrásnější roky v kariéře. První rok postup do předkola play-off, pak druhé místo a rok nato titul. Tehdy nám hala pomáhala, nikdo tam nechtěl jezdit, protože už první třetiny hodněkrát ukázaly, kam bude zápas směřovat. Když jsme pak přešli do nové haly, cítil se člověk už jinak a také diváci byli jiní. Prostředí tam bylo už komornější, ne tak bouřlivé jako ve staré hale. Já jsem vyrůstal spíše v takových prostředích, jako byla stará hala ve Varech, jako je v Olomouci nebo na většině stadionů na Slovensku.
Drsnější podmínky starých zimáků vám tedy nevadí?
Vůbec. Absolutně jsem se nad tím ani nezamýšlel. Dva roky strávené v Rusku mi ujasnily, co jsou dobré podmínky. Podstatné je, aby bylo čisto.
Co jste v Rusku zažil?
Vzpomínám si na všechno možné – na posilovnu s jedinou žíněnkou a starou rezavou tyčí, na tréninky s metodami jak ze starých filmů a také na všudypřítomnou špínu. Některé stadiony nebyly vůbec příjemné a bosý bych se neprošel nikde. Po hygienické stránce to bylo horší, ale samozřejmě ne všude. Když však člověk vidí ty špatné stránky, urovná si priority.
Působil jste nikoli v KHL, ale v ruské VHL. Je to velký rozdíl?
Měl jsem štěstí, a proto jsem tam také šel, že Voroněž byl tehdy ve VHL jeden z nejlépe zabezpečených klubů. Většinou jsme létali, a když už jsme jeli vlakem, byla kupé uzpůsobená na spaní. Postarané o nás bylo dobře. Ve VHL jsem viděl strašně moc opravdu velmi šikovných hráčů, ale neuměli hrát po mentální stránce pod nějakým hokejovým systémem. To hodně z nich připravilo o KHL, protože když měli dodržovat nějaký systém hry, nedokázali si to v hlavě srovnat.
Hrál jste i v zámoří, kromě AHL i čtyři roky za Boston University ve vysokoškolském systému NCAA. Jaké bylo hrát hokej a u toho studovat?
Tehdy jsem se musel rozhodnout, jestli půjdu univerzitní cestou, nebo na draft NHL. Na obě strany to nešlo, tak jsem šel na univerzitu a draftovaný jsem byl o rok později. Na univerzitě jsem ale zůstal. Tehdy jsem nevěděl, co čeho jdu a až po pár letech jsem si uvědomil, co tam znamená univerzitní hokej. V Americe každý hráč vyrostl s tím, že by chtěl hrát za univerzitní tým a pak se dostat do NHL. Z našeho týmu bylo 14 hráčů draftovaných.
V extralize není moc hráčů s vysokoškolským diplomem, natož z americké univerzity. Jaké to bylo?
Studoval jsem management a gastronomii. Nebudu lhát, první rok byl velmi, velmi náročný. Až tak, že jsem v létě uvažoval, že se už nevrátím. Tehdy jsem si to nedokázal tak srovnat, proto jsem přemýšlel, že bych to ukončil. Ale nakonec jsem se vrátil a už od druhého roku to bylo lepší a lepší, až jsem na konci studoval i s vyznamenáním. Když člověk začne přemýšlet jako Američan, tak se všechno překlopí a je to lehčí.
Troufl byste si dnes na místo v oboru?
Baví mě číst a snažím se co nejvíc udržovat znalost jazyka, takže si občas pročítám i odborné knihy v angličtině. Snažím se být in.
Přípravné zápasyHC Olomouc – Jihlava 2:1 |
Láká vás působit v managementu nějakého klubu?
Jsem zastáncem toho, že když člověk něco dělá, měl by to dělat na sto procent. Nějaké nabídky z takových pozic byly, ale dokud hraju hokej, nesnažím se zaměstnávat hlavu jinde. Ale když by něco takového přišlo, nebránil bych se tomu. Hokeji se věnuju celý život – a proč bych neměl zkušenosti a vědomosti prodat.
V Americe?
Táhne mě to. Vím, jaké jsou tam možnosti a příležitosti. A nejen v hokeji. Když je člověk cílevědomý a za něčím si jde, tak je dost velká pravděpodobnost, že toho i dosáhne. Tam umí ocenit poctivou a tvrdou práci. A možností je tam strašně moc. Bývalí spoluhráči z univerzity už působí na vysokých postech v klubech NHL. Jeden, s nímž jsme čtyři roky bydleli, je generální manažer Buffalo Sabres a udržujeme častý kontakt.
Váš cíl je tedy jednou pracovat pro klub v NHL?
Nehážu takovou možnost do koše. Teď se ale soustředím na hokej, na to, co mě teď živí, a co bude potom, nevím. Nebránil bych se tomu, ale zatím je to spíš v rovině žertů, kdy se mě známí ptají, kdy už konečně přijdu do Ameriky. Ty ještě hraješ? A dokdy chceš hrát? Je to v rámci legrace, nic konkrétního.
A dokdy tedy chcete hrát?
Dokud budu mít stejnou chuť jako teď. Dokud mě neopustí vnitřní motivace a hlavně zdraví.
