V sezoně 1993/1994 byla Olomouc jako sedmá po základní části před play off spíše outsiderem. Je to sportovní zázrak, že jste tehdy dokázali vyhrát titul?
Zázraky se občas dějí, ale myslím, že to až takový zázrak nebyl. Měli jsme poměrně zkušené mužstvo, dobře doplněné před sezonou. Přišli hráči, kteří ve svých klubech hráli vesměs významnou roli. Mužstvo bylo kvalitní, ale potřebovalo určitý čas na sehrání, aby si zvyklo lidsky a zafungovala určitá chemie. I potom jsme měli určité problémy s tím se do play off dostat. Obrovsky nás to ale mobilizovalo a nejen, že jsme se do osmičky dostali, ale v té chvíli jsme byli na play off už dobře připravení a rozehraní.
Pomohly vám nervy z konce základní části?
Ano, my už jsme byli pod určitým tlakem ještě před tím, než play off začalo. Navíc těsně před ním nás posílil Jirka Dopita a Pepa Řezníček, což bylo perfektní doplnění týmu. V tu chvíli jsme měli kvalitní a velmi silné mužstvo.
Ale přesto, jako sedmí po základní části jste všechny série začínali venku, navíc se hrály jen na tři vítězné. To byla nevýhodná pozice.
Začínat doma je vždycky dvojsečné. Určitou výhodou je samozřejmě páté utkání na domácím hřišti, ale jinak bych neřekl, že začínat venku je mimořádně nevýhodná pozice. Navíc jsme měli ohromnou brankářskou dvojici a zvládali jsme zápasy takticky. Obecný náhled byl takový, jak může někdo vyhrát titul ze sedmého místa? Může!
V semifinále jste narazili na vítěze základní části Kladno s Pavlem Paterou a spol. Jak se vám ho povedlo vyřadit?
Ve čtvrtfinále jsme rychle vyřadili Budějovice(3:1, 5:2, 4:2 – pozn. red.), které vůbec nepočítaly, že by s námi mohly mít problém. V tu chvíli bylo odhodlání mužstva obrovské a v semifinále mělo největší sílu. Proti Kladnu jsme se vypořádali i s tím, že jsme se vraceli za stavu 0:2 a dvakrát jsme doma hráli pod kuratelou ukončení. Ale zvládli jsme to a Kladno tu nemělo šanci (5:4, 6:3).
Pak přišlo páté utkání na Kladně a památné vítězství na nájezdy.
Utkání na Kladně jsme většinou vedli a domácí museli dotahovat. Po první třetině to bylo 4:4 a nakonec došlo na nájezdy. Dovednostní soutěž už je zase něco jiného. My jsme měli brankářskou dvojici Pavla Cagaše a Ladislava Blažka, která v extralize neměla konkurenci, proto jsme si na penalty věřili.
Miroslav Chalánek s mistrovským pohárem roce 1994.
Ve finále proti Pardubicím jste si zvenku přivezli stav 1:1 na zápasy. V tu chvíli jste začali věřit?
Vždycky, když hrajete rozhodující utkání venku, tak je důležitá víra a odhodlání, že uspějete. Jakmile se nám povedlo jednou zvítězit v Pardubicích, tak jsme si byli jistí, že ta dvě utkání doma zvládneme.
Jaká byla euforie, když se vám to podařilo?
Play off vás obrovsky motivuje a jste bezprostředně pohlcení atmosférou. V momentě, kdy jsme to vyhráli, přišla samozřejmě obrovská úleva a radost z úspěchu. Pak už jsme jen slavili a slavili.
Máte na to nějaké vzpomínky?
Říká se, že každý úspěch se má dobře oslavit a tomu jsme nezůstali nic dlužni. Patří k tomu uvolnění, nějaký alkohol a vzpomínání. Neustále se vracíte k okamžikům v play off, kdy ten úspěch vznikal. Je to období, kdy jde z člověka obrovské množství emocí a radosti.
U vás o to větší, že jste olomoucký rodák?
Vrcholový hokej jsem hrál ve dvou městech. Ve dvaceti letech jsem z Olomouce odešel do Zlína, protože jsem chtěl hrát nejvyšší soutěž a v 31 letech jsem se vrátil, protože jsem chtěl v rodném městě něco dokázat. Stejně tak přišel i Jarda Látal a byl tu už Láďa Blažek. Zážitek je o to větší, že to pro mě nebylo neznámé prostředí. Pro mě to byl stadion, kde jsem odmala bruslil, a když jsme chodívali trénovat, vyrůstaly kolem nás tribuny. Pamatuju, jak se celý stadion postavil i jak do něj sněžilo a pršelo. Samozřejmě vztah k místu je jiný, než kdybych titul vyhrál například v Brně.
Snad pro všechny z týmu s výjimkou Jiřího Dopity byl titul největší úspěch kariéry, souhlasíte?
Určitě. Nevím, jak pro ostatní spoluhráče z týmu, ale výsledkově to bude platit pro řadu z nás. Pro mě to bylo vyvrcholení kariéry a nádherný zážitek, který mám pořád v paměti. Jsem strašně vděčný, že jsem u toho mohl být a o to víc, že se to stalo v Olomouci.
Mistrovský tým Olomouce z roku 1994.
Za Olomouc jste odehrál ještě následující sezonu a pak jste přešel do vedení klubu.
Hodně se mluví o titulu, ale méně už o další sezoně, kdy jsme hráli Pohár mistrů evropských zemí. Tu sezonu byla výluka NHL, takže to byla ohromná soutěž a my jsme si v Helsinkách zahráli proti hráčům jako Teemu Sellänne či Saku Koivu. Skončili jsme čtvrtí a to byl taky velký úspěch Olomouce. Pak přišla doba, kdy jsem v klubu působil na pozici sportovního manažera a sekretáře. Byla tu spousta problémů s financováním, nebylo to jednoduché období a skončilo prodejem extraligové licence.
Jak jste prožíval, že město přichází o extraligu? Navíc ani ne sestupem, ale prodejem licence do Karlových Varů.
Je vám to líto, ale nemělo to žádné řešení. Některé věci se nedaly změnit, byly v běhu. Takže vám to přijde líto, ale v podstatě s tím nemůžete nic dělat.
Bylo to tedy neodvratné?
Těžko dnes hodnotit po třiadvaceti letech, jestli se měly některé věci udělat, nebo neměly. A já jsem u toho nebyl, nejsem ten, kdo ty věci nastavoval. Je to historie, kterou si klub prožil. Dnes je dobře, že situace je jiná, hokej se vrátil a já mu přeju, ať se mu daří.
Jak se stavíte k tomu, že současné vedení klubu má k éře titulu i následné ztráty extraligy a krachu rezervovaný vztah?
Pro nás je připomenutí titulu věc osobní, že se setkáme se spoluhráči, se kterými jsme to dokázali. Je to vzpomínka na společné zážitky. Měli jsme je na olomouckém stadionu, v rámci olomouckého hokeje a s olomouckými fanoušky, a na tom se nic nemění. Jestli je dnes IČO klubu jiné a vedení má názor na to, jak by mělo oslavovat náš zážitek, je to jejich věc a já to nechci hodnotit.
Jistě, jenže výsledkem je, že se čtvrtstoletí od titulu připomínalo v baru.
Každá organizace si potřebuje v rámci své historie hýčkat období, kdy se jí dařilo a měla úspěchy. Ukazovat je mladým, že kdysi to tady takové bylo a to je moje doporučení, jak by se na to Olomouc měla dívat. Nikdo z nás hráčů nemá ambici hodnotit a vstupovat do organizačních věcí klubu. Pro nás je to oslava setkání s lidmi, se kterými jsme dosáhli jeden velký úspěch.
