Obyvatelé Omsku tvrdí, že kdykoliv zdejší klub Avangard koupí nějakou hokejovou hvězdu, stoupne cena nafty. Smějí se u toho, ale možná to není jen žert.
"Když se teď Avangardu upsal Jaromír Jágr, nafta hned podražila o jeden rubl, z 22,50 na 23,50," říká omský novinář Konstantin Ivigin. V případě angažování českého útočníka vlastně platí heslo "Omsk sobě".
. EXIL PRO SLAVNÉOmsk vznikl v roce 1716 jako pohraniční pevnost. V polovině 19. století sem carský režim poslal například spisovatele Dostojevského. |
. TAJNÉ MĚSTONěmecká invaze v roce 1941 přiměla Stalina, aby za války přesunul zbrojní průmysl ze západu do Omsku. Proto bylo město dalších 50 let nepřístupné cizincům. |
I ten nejobyčejnější řidič při tankování do svého žigulíku přispívá na Jágrův plat, který přesahuje 100 milionů korun ročně. Příspěvky z lidu sbírá ropná společnost Sibněft, jež patří Romanu Abramovičovi a která je klíčovým sponzorem Avangardu.
Oligarcha Abramovič klubu nešéfuje tak bezprostředně jako londýnské fotbalové Chelsea. Avangardu vládne vlivný gubernátor omské oblasti Leonid Poležajev, takže jsou jeho "Omskije Jastrebi" pro tuhle část Sibiře jakýmsi reprezentačním týmem.
Pročež není divu, že hrdí Omiči (tak si občané města říkají) přijali Jágra za svého. Druhý den po oznámení, že se Jágr po třech letech vrací z New Yorku do Avangardu, se v Omsku narodili dva kluci s křestním jménem Jaromír.
"A já vím ještě aspoň o dalších osmi," říká Ivigin.
Tak vidíte, jak roztodivné jsou české stopy v Omsku. Po Sibiři kdysi mašírovali českoslovenští legionáři, psal tu Jaroslav Hašek... A teď kvůli hokejistovi přibývá v porodnicích Jaromírů.
Lesk a špína Omsku
Do Omsku jsem přiletěl s Jágrem na podzim 2004. Kvůli sporům mezi hráčskými odbory a majiteli klubů zůstala severoamerická NHL zavřená, desítky hvězd se přesouvaly do ruských týmů, které nabízely balíky dolarů a často je prý vyplácely v hotovosti. Žádné daně, žádné starosti.
Jágr přiznal, že ho do Omsku přilákaly peníze. Zároveň před cestou říkal: "Třeba jsem za pár týdnů zpátky."
. Město Omsk v pěti bodech• Sedmé největší město Ruska, má 1,2 milionu obyvatel. |
Nevěděl, do jaké exotiky se pouští, možná se i bál. Jenže jemu se v Avangardu zalíbilo. Profesionál z New York Rangers v něm zůstal do konce sezony, byť musel snést různá příkoří.
S mužstvem létal mezi Evropou a Asií starožitným a nepohodlným tupolevem, na některých stadionech byla "kosa jako v Rusku" a rozhodčí trestali jen každý pátý faul na něj.
V přetopeném pokoji nesahal na radiátor, raději si otevřel okno. "Co kdyby ta ruská mašina vybouchla? Lepší je nastydnout než umřít!" šprýmoval.
S pravidelností výplaty však potíže nebyly, fanoušci ho zbožňovali víc než kdekoliv na světě. Bossové Avangardu mu půjčili slušně zařízený byt 2+1 na stylové adrese Leninova 50, jeho osobní řidič Jura ho zavezl, kamkoliv potřeboval. Pár restaurací i nočních podniků měl na dosah. On v podstatě není náročný. Většina nedokonalostí Omsku mu byla fuk.
To město je přitom odporné i nádherné. Nuzné i rozmařilé. Špinavé a zaostalé, přesto v lecčems světové. Každopádně se díky nezkrotným cenám ropy a výnosům z nich rychle vyvíjí.
Právě se rekonstruuje primitivní, snad středověké letiště. Za dva roky by se mělo konečně otevřít dlouho plánované metro. V centru vyrůstají nové a znamenitě zásobené obchody. Na levém břehu řeky Irtyš loni otevřeli nádhernou moderní hokejovou arénu, jakou v Česku nespatříte.
"Město je stále výstavnější," potvrzuje agent Jaroslav Zídek, jenž domlouval obě Jágrova angažmá v Omsku.
Chudších lidí a zanedbaných čtvrtí je přesto pořád víc. V jednu chvíli se díváte na sochu Lenina, otočíte hlavu a uvidíte oprýskané domečky jako z Mrazíka. Opodál trčí hnusné paneláky.
Do nosu vás na ulici praští nevábné pachy různého druhu. A co teprve veřejné toalety... Když vstoupíte, hned vás přepadne dojem, že to přece jen ještě vydržíte.
Středoevropan v Omsku prostě skoro pořád užasle zírá, hlavně na drsné kontrasty. Po různě rozbitých silnicích sviští mezi čoudícími volhami a žigulíky nejnovější mercedesy.
V restauraci U Švejka jsme si společně s místní elitou, jež nosí kožichy, zlato a kozačky na jehlových podpatcích, mohli poručit plzeňské pivo. Kdežto chudší Rusové, navlečeni ve vaťácích a obuti ve válenkách, na stojáka pili vodku pochybného původu v zatuchlých a zakouřených bufetech.
Když se v zimě ochladí na minus třicet, je lepší nevytahovat venku mobil, protože by vám mohl zatuhnout displej. Mohutný tok Irtyše zamrzne a zapadne v širou bílou pláň. V létě ho svírají písčité pláže, na nichž se můžete opalovat ve třicetistupňových vedrech.
V okolí Omsku však nepadají jen bílé vločky. Loni se kousek odtud snesl z oblak zapáchající a olejnatý oranžový sníh, který přijeli zkoumat vědci až z Moskvy.
Ještě víc než chemici a meteorologové by se však v Omsku vyřádily feministky.
Čech tu sbalí kočku
Když se v omské oblasti narodí Jaromír, je vysoce pravděpodobné, že o jeho jménu rozhodl otec. A to nejen proto, že hokejem se všude po světě baví především muži. V Omsku totiž přetrvává tuhý patriarchát.
"Představte si, že na stadionu do sektoru pro VIP hosty neměly ženy vůbec přístup," vyprávěl trenér Radim Rulík, který před šesti lety dělal v Avangardu asistenta Ivanu Hlinkovi. "A ty povýšené pohledy na ulici..." přidala se Liběna Hlinková, jež za manželem do Omsku jezdila.
Ono být ženou na Sibiři je asi vážně očistec. I když se třeba servírka Rita v restauraci U Švejka zasmála, její oči byly pořád smutné. Jaroslav Psota, onehdy český kuchař v tomtéž podniku, se dlouze rozprávěl, jak to chodí v tamních rodinách.
Manžel pijan (leckdy nezaměstnaný) své trable řeší tím, že doma řeže vše, co mu přijde pod ruku. Pak sebere manželce peníze a jde na tah.
"Normální Čech tady má velkou šanci sbalit nádhernou ženskou," popisoval svérázný Brňák Psota. "Rusky absolutně nejsou zvyklé na slušné zacházení, natož na nějaké zdvořilosti a namlouvání."
Spousty sibiřských dívek sní o cizinci, který se do nich zamiluje a odveze si je na Západ. Takže, pánové, kdo máte zájem, můžete na podzim vyrazit. Poznáte kouzlo Omsku, ochutnáte vodku Standart Platinum, uvidíte hrát Jágra a možná potkáte svou životní lásku.
A, dámy, vy svou případnou výpravu na Východ ještě raději zvažte.
Omsk očima Liběny HlinkovéNejsilnější zážitky? Mrtvá na silnici a oběd s Abramovičem
To byla letištní hala. Vedle ní, za velkou železnou bránou, postával dav lidí, kteří čekali na náš let. A z toho davu vyčuhoval můj Ivan. Odvezl mě na daču, která byla v policií hlídaném areálu asi půl hodiny za městem. Patřila nějakému politikovi, ale nevypadala příliš luxusně. Zato kousek odsud stavěla finská firma velké fitness-centrum pro ropného magnáta Romana Abramoviče. Součástí toho komplexu byla restaurace, kam nás Abramovič jednou pozval na oběd. Choval se přirozeně, přišel ve svetru. Hodně mluvil o manželce a o dětech, o zajištění rodiny. Po jeho nedávném rozvodu už se na to dívám trochu s odstupem, ale tehdy působil přesvědčivě a sympaticky. Ivana v Omsku velice uznávali. Zvali ho do společnosti, Rusové byli obrovsky pohostinní. Ale třeba jeho asistenti už patřili do jiné kasty a ti mezi smetánku nesměli. Rozdělení na bohaté a chudé bylo hodně důsledné, třeba manželka týmového lékaře Avangardu se jen tak s někým nebavila. A propast mezi společenskými vrstvami mi připadala mnohem větší než u nás. Na jedné straně přepych a výborné zásobování, na druhé straně bída, nepořádek, ošklivé a špinavé záchody. A taky povýšenost mužů vůči ženám. To všechno se asi promítlo do jednoho mého nepříjemného zážitku. Na čtyřproudovce v centru Omsku srazilo auto ženu. Projížděli jsme kolem a viděli, jak její tělo zůstalo ležet uprostřed ulice. Lidi opodál postávali na autobusové zastávce a nikoho snad ani nenapadlo, aby ji přikryl. Smrt obyčejného člověka tam nejspíš nikoho nezajímá. Pak jsme se dozvěděli, že záchranka přijela po dvou hodinách. |
Na první dojem z Omsku nikdy nezapomenu. Na podzim 2002 jsem přiletěla z Moskvy, po přistání jsem vystoupila do tmy, v níž jsem rozeznala jen něco jako továrnu. 
