Jsem na pokoji číslo 22, jen kousek pod střechou stařičkého stadionu, která zakryla ledovou plochu před dávnými 44 lety. Je tady toaleta, sprcha, umyvadlo. Pak také velká šatní skříň, dvě postele, stolek a malá televize. Vybavení skromné, ale rozhodně neurazí.
Pokud si vyberete pokoj s oknem namířeným k ledu, zaplatíte čtyři sta korun za noc. Světnice s výhledem ven je o stovku dražší. „Je větší, světlejší a s balkonem,“ vysvětluje recepční Helena Řepová.
Pode mnou se rozprostírá severní tribuna se sektorem pro hostující kotel, ale i když za chvíli začíná čtvrtfinále extraligového play-off mezi Litvínovem a Karlovými Vary, hukot tlumí velké okno. Je výklopné, dřevěné. Jako ve starém paneláku.
Odhrnu záclonu, okno pootevřu, podložím ho popelníkem a decibely se rázem znásobí.
Je pět takových pokojů, které si hokejoví fanoušci (a nejen oni) můžou objednat. Dalších pět s pohledem na led je určeno pro hokejisty. Dorostence, juniory, muže. Tahle zóna je oddělena od pokojů pro klasické hosty dveřmi. V sezoně tady bydlí třeba litvínovský útočník Jenáček nebo obránce Vobořil.
Na led už vjíždějí hokejisté, tribuny bzučí. Puk letí k zemi, padá úvodní buly. Na postel, která je přistavená k oknu, si kleknu, abych lépe viděl. Pohled z výšky je zajímavý, jenže ho ruší konstrukce střechy. Překáží hlavně nejbližší ocelová trubka, hřiště přeřízne v půli.
Celou plochu nevidím, sundám si tedy boty a stoupnu na postel. Teď už dohlédnu všude, tedy až na tu zpropadenou rouru. Prohlížím si labyrint lávek pod střechou, blízko nichž jsou zavěšeny reflektory, bezpečnostní kamery, vítězný zvon nebo reproduktory.
A je tu další problém: není vidět časomíra ani skóre. Čas se dozvídám jen od hlasatele, pokud je někdo vyloučený nebo padne gól.
Když zapnu televizi, běží přímý přenos zápasu. Je to už dokonalá hokejová extáze. Vysílání je o pár vteřin zpožděné, takže když stadion po gólu burácí, na obrazovce se gólová akce teprve rozbíhá. „Když se hraje play-off, zájem o pokoje se zvyšuje,“ tvrdí recepční.
„Jsou tu asi dvě tři rodiny. Jedna sem jezdí pravidelně, teď už s ročním chlapečkem. Většinou ale jdou zápas sledovat do hlediště.“ Hokej bez bot a zimní bundy má své kouzlo. Ale už cítím, že mi tváře z tepla rudnou. Zamykám pokoj číslo 22 a jdu mezi lidi. K hokeji prostě zima patří.
