Nevěřte řečem, že hokejisty láká pouze Stanley Cup. Profesionálové si od Nagana 1998 zvykli též na akci, při které za nimi stojí celá jejich vlast. Její kouzlo je podmanilo jako droga. A vůbec nezáleží na tom, zda se narodili v Moskvě, New Yorku nebo v pražských Kyjích.
"Olympiáda je sen každého hokejisty," prohlásil třeba švédský útočník Daniel Alfredsson. "Pokud záleží jen na mém rozhodnutí, vždycky na ni rád pojedu."
Pro Vancouver 2010 to platí víc než kdy jindy. Hráči za vysněnou zkušeností nemusí cestovat přes půl světa, nechce se po nich, aby si narychlo zvykali na široký evropský led. I proto je o ni takový zájem. Kanaďané už v létě uspořádali přípravný kemp pro 46 hráčů, trpělivě tam zkoušeli různé herní varianty, tvrdě dřeli.
Vyhrát tenhle domácí turnaj? To je skoro ve státním zájmu! Podobně jako v ruském případě o čtyři roky později. Jenže zatímco Vancouver má start nejlepších hráčů světa posvěcený, Soči 2014 nikoliv.
NHL po bídných zkušenostech z Turína, kdy se hráči vraceli ke svým zaměstnavatelům pomlácení, unavení a zranění, chce olympijskou zkušenost uzavřít. Ne každý to přijal jako fakt.
Hráčské odbory NHLPA se bouří, hokejisté protestují, že si olympiádu zamilovali. A někteří dokonce hrozí, že se diktátu NHL prostě nepodvolí.
Alexander Ovečkin s Jevgenijem Malkinem suše prohlásili, že do Soči za pět let pojedou, ať si vedení NHL říká, co chce.
"Nikdo mi nebude zakazovat reprezentování mé vlasti," zlobil se Ovečkin. "Já prostě v Soči budu hrát za Rusko."
V Americe jeho slova vyvolala velkou bouři. Zastání se dočkala u někoho, kdo je tak často s Ovečkinem srovnáván a kdo je prezentován bezmála jako Rusův nesmiřitelný soupeř a nepřítel. U Sidneyho Crosbyho. "Vůbec nezáleží, jestli jste Rus nebo ne," tvrdil Crosby.
"Olympiáda je akce pro nejlepší sportovce světa. A o NHL se pořád mluví, že v ní nejlepší hokejisté světa hrají. Tak proč bychom měli o něco takového přijít? Hrát na olympiádě je zážitek na celý život."
Stejně hovořil i spoluhráč z Pittsburghu Bill Guerin. Zkušený forvard navíc zdůrazňoval, že z toho netěží jen hokejisté, ale i sama NHL, pro kterou je olympijská účast výtečnou propagací. "Ať už se hry pořádají kdekoliv, my hokejisté u toho chceme být," ujišťoval Guerin.
Je to oboustranná láska, která začala Naganem v roce 1998. Tehdy se nejlepší sešli v rámci olympiády poprvé. A už tehdy bylo vidět, že kouzlo pěti kruhů zabírá. Dobrá polovina z českého týmu tehdy nastupovala s nějakým zraněním, každý ohromně toužil uspět.
Když Gretzky padl v semifinále právě s Čechy, před televizními kamerami plakal. To nebyla jen tak nějaká porážka, ale jedna z nejdrsnějších facek jeho kariéry.
Příště bylo do breku naopak Čechům, z promarnění snu byl zničený třeba Jaromír Jágr. Kdepak, nejde o žádný "srandaturnaj", žádný výlet. Olympiáda je i pro nejlepší z nejlepších pořádnou výzvou.
Proto o ní stále sní i Peter Forsberg vracející se po zdravotní pauze. Dominik Hašek, který sebou o extraligový led hází i ve 44 letech. Milan Hejduk, jemuž jinak bolavá kolena nedovolují normálně chodit. Takové už je kouzlo olympiády. Kouzlo, jehož síla nevyprchává.
