Většinu času působil klidně, ale když se mu něco nezdálo, dokázal to hráči vyčíst pěkně zblízka a s notně zvýšeným hlasem. Nový hlavní kouč Dynama Miloš Holaň má za sebou první seznámení s novým působištěm.
„Udělal jsem si obrázek. Přístup měli kluci dobrý, jsou trochu sevření. Když jsem ráno přišel, nálada nebyla ideální. Ale já jsem ten, který by jim chtěl úsměvy rozšířit tak, aby se zase těšili na tréninky, i když to bude dřina. Hokej pro ně ale musí být také zábavou,“ říká pětačtyřicetiletý Holaň.
Miloš HolaňNarodil se 22. dubna 1971 v Bílovci. Jeho aktivní hráčská kariéra na postu obránce je spjatá převážně s Vítkovicemi, ovšem hrál také krátce za Třinec či dvě sezony za slovenský Trenčín. Zhruba v polovině 90. let si zahrál i slavnou NHL, kde krátce oblékal dres Letců z Philadelphie. Více času strávil v barvách Kačerů z Anaheimu. Na konci kariéry se objevil na chvíli i v německém druholigovém týmu EHC Freiburg. Trenérské zkušenosti začal sbírat vedle Vladimíra Vůjtka v mateřských Vítkovicích. Poté stál na lavičce norského Lillehammeru, slovenského Zvolenu, ukrajinského Kyjevu, rakouského Feldkirchu či běloruského Grodna. V této sezoně byl hlavním koučem Dukly Trenčín. V české extralize vedl pražskou Spartu a Mladou Boleslav. V roce 1993 získal s národním týmem bronzovou medaili na mistrovství světa v Německu. V témže roce získal ocenění Zlatá hokejka. Největší životní výhrou pro něho ovšem bylo, že porazil nádorové onemocnění, leukémii. |
Byl jste zvědavý, jak tady bude atmosféra v kabině vypadat?
Přišel jsem s úplně čistou hlavou. Nezabýval jsem se minulostí, která tu byla. Soustředil jsem se na sebe, ne na hráče. Jsem tady od toho, abych je vedl. Bez nich samozřejmě neudělám nic, ale budu jim pomáhat ve všech směrech. Když budeme parťáci, bude to šlapat. Jdu ale krok po kroku, nedívám se daleko. Čeká nás každodenní práce. Dlouhodobé plány nejsou na pořadu dne. Musíme všichni zabrat, hráči i realizační tým. Změna obrazu hry nebude hned, ale dopracujeme se k ní.
Na čem by se podle vás mělo zapracovat nejdříve?
Na řádu. Aby každý hráč věděl, co má hrát a kde má být. Aby byla v pořádku souhra a komunikace. Aby kluci věřili jeden druhému a nic nevypustili. Tak se můžeme odrazit.
Dostal jste smlouvu na 3,5 roku, což je dlouhý závazek. Je pro vás angažmá v české lize po šesti letech velkou výzvou?
Nechci, aby to znělo nějak namistrovaně, ale opravdu to beru jako dril. Je to určitě výzva, ale jdu do toho zaměstnání s pokorou a respektem. Žádné silácké řeči ode mě nikdo neuslyší. Nebojím se toho. Nejsem začátečník. Trénoval jsem ve velkých klubech a tlak v Rusku si nikdo neumí představit, ačkoliv to nebyla KHL.
Cíl ale nebudete mít snadný...
Úkol je jasný: Záchrana extraligy. To je priorita. Ta vize musí být v každém z hráčů. Je to daleko, proto se tím nechci zabývat.
Asistenty Otakara Janeckého a Pavla Marka jste si vybíral sám?
Sedli jsme si s Dušanem (Salfickým), dali na stůl jména a oba se shodli na tomto složení. Volba byla jasná. Preferoval jsem Pardubičáky, kterým to nebude lhostejné. Úlohy budeme mít sice rozdělené, ale já dávám jako hlavní trenér hlavu do oprátky. Odpovědnost za všechno je na mně, ale na druhou stranu jsem týmový hráč.
Je pro vás tým úplně nový, nebo už někoho znáte z minulosti?
Jenom Péťu Hubáčka, kterého jsem měl ve Vítkovicích. Teď to ale bude o poznávání. Mladší kluky jako Kauta či Zadinu znám ale od Venci Varaďi z osmnáctky a sedmnáctky. Obličeje se ale musím naučit. Ptal jsem se, zda jsou registrační průkazy, že bych si je vzal domů a místo knížky se učil tváře. Čím dříve je poznám, tím lépe. Nebudu na ně aspoň muset řvát příjmením.
Svým stylem se posunula i extraliga. Změnil jste se nějak i vy?
Strašně. Když jsem s trénováním začínal, dělal jsem spoustu chyb. Věřím, že jsem se z nich ponaučil a nebudou se doufám opakovat. Samozřejmě nejsem dokonalý. Mám za sebou patnáct let a stále se mám v čem učit. Každý názor od jiného trenéra mi pomáhá. Díky zkušenostem ze zahraničí jsem se posunul.
Jaké jste měl ony chyby?
Byl jsem špatný, arogantní, srovnával jsem hráče sám se sebou... Byl jsem mladý, trénoval jsem asi od čtyřiatřiceti. Dnes to nedělám a vážím si každého hráče. Nečetl jsem ani tolik hru. Vzal jsem to tehdy z druhého konce. Myslel jsem si, že jsem hotový trenér. Teď to dělám z opačné strany. Pomohla mi i má druhá manželka. Bylo potřeba i doma slyšet názor, že nejsem ten nejlepší.
