Poprvé je na mistrovství světa. Hned se stal jedničkou, která v sobotu proti Kanadě může vychytat postup do finále. Kromě hokeje myslí na syna Damiana, který se jeho partnerce Dominice narodil po startu šampionátu. „Člověk se po vyhraném zápase těší do kabiny, že si zařve a poplácáme se, jak jsme dobří, ale teď se ze všeho nejvíc těším na fotky,“ líčí šestadvacetiletý Bartošák.
Kanada vs. ČeskoOnline reportáž v sobotu v 19:15 |
Vylepil jste si synkovy snímky na vaše místo v šatně?
To ne. Jen v telefonu jich ale mám asi sto padesát a pořád mi to připadá málo! Přítelkyni volám a píšu každé dvě hodiny, ať pošle další fotky, co zrovna dělají. Jestli je malý v kočáru, nebo v postýlce. Ona ho parádně naaranžuje, barevně sladí oblečení s povlečením.
Uklidní vás to?
Připravoval jsem se na čtvrtfinále a jindy bych se stresoval. První mistrovství světa, první čtvrtfinále, hrajeme výborně, můžeme něco uhrát a vy to nechcete pokazit. Ale já byl úplně v klidu. A i když jsem udělal chybu, věděl jsem, že hrajeme lépe. Něco se ve mně pohnulo, když máte doma zdravé dítě a ženu.
Dochází vám, že jako jednička chytáte o finále mistrovství světa?
Bude to znít blbě, ale neuvědomuju si to. Jsem tady a soustředím se na zápas. Třeba za týden si řeknu: Ty vole, byl jsem jednička na mistrovství světa! Narodil se malý, možná jsem hlavou doma a hokejem se nestresuju. Užívám si, že můžu chytat za nároďák. Kdybyste mi před sezonou ve Vítkovicích řekli, že budu dělat jedničku na mistrovství světa, vysmál bych se vám do očí. Před třemi týdny mi kamarád, se kterým dost řeším hokej, poslal hlasovou zprávu: Garantuji ti, že budeš jednička!
Co vy na to?
Nezbláznil ses? Je tady Kovář, přijede Francouz, ve hře byl Mrázek. Co bych tam dělal? V přípravě jsem nevěděl, kdy za mnou přijedou trenéři a řeknou: Děkujeme, ale jeď domů za rodinou, končíš. Dvakrát se mi to stalo v minulosti a tušil jsem, že to bude otázka času i teď. Neměl jsem žádná očekávání, i proto to na mě teď nedoléhá.
Nemusíte se někdy štípnout, abyste uvěřil, co poslední týdny prožíváte?
Občas jo. Tolik věcí najednou se málokomu podaří! Po narození dítěte člověk začne přemýšlet jinak. Neuvažoval jsem nad tím, že se změním. Máte devět měsíců na přípravy, jaké to bude. Když se malý narodil, během hodiny se mi změnilo myšlení. Hokej už není středobod světa. Je to stále práce, ale už si ji víc užíváte.
MS v hokeji 2019Program a výsledky |
Po šampionátu přestupujete do Třince. Ale co když se ozve někdo z Ameriky? Nezamíříte nakonec ještě jinam?
Jsou regule mezi IIHF a NHL, a když přijde zajímavá nabídka z Ameriky, asi není o čem diskutovat. Už ale taky musím myslet na rodinu, nekývl bych úplně na všechno jako třeba ve dvaceti. Když něco přijde, zvážíme to. Probereme to i s Třincem a od toho bychom se odrazili. Klauzule o Rusku i Americe tam ale jsou.Ptáme se proto, že vás teď během šampionátu chválil skaut Detroitu Jiří Fischer. Na NHL byste měl i podle brankářského kolegy Petra Mrázka.
O tom jsem ani nevěděl. Jsem rád, že to Peťa takhle vidí. Vše ale budu řešit po mistrovství světa. Agent mi to řekne, až se všechno uklidní. Teď se zabývat angažmá je blbost. Jestli nějaká nabídka existuje, už to týden počká. Když neodpovím hned, nic se nestane. Jestli tam něco je, budu rád, ale nebudu se na to dívat už jen z pohledu hokejisty, ale také zodpovědného otce.
Může vám teď dát nějakou radu váš strýc Radek Bonk?
Od léta jsem se s ním nebavil. Asi by mi nějakou dal, ale mistrovství světa vyhrál před 23 lety. Tehdy byl strašně mladý, hrálo se jinak a hlavně byl útočník, což je veliký rozdíl. Ale je pravda, že bych rád šel v jeho stopách. Bylo by super, kdyby nebyl doma jediný se zlatou medailí. Ale to se díváme moc dopředu, před námi je ještě 120 minut hokeje.
Bral byste úspěch na turnaji i jako zadostiučinění? Z Ameriky jste musel odejít kvůli nařčení z domácího násilí. Teď přesvědčujete širší veřejnost, že nejste jen zatracenec, ale i výborný gólman.
Na rovinu? Kdybych chytal na mistrovství světa ve dvaadvaceti a dařilo se mi, řekl bych si: Jo, tady to máte zpátky všichni, co jste mi nepřáli. Teď to možná vyzní sobecky, ale je mi to jedno. Postupem času mi došlo, že i kdyby se nestalo, co se stalo, lidé mě neznali hlavně z bulváru a já byl tichý kluk, co neřekne názor, stejně se najdou tací, kteří na vás budou plivat. To jsem si uvědomil. Je pěkné, že mi teď přibývají fanoušci, dostávám se do povědomí, ale hokej hraju hlavně pro svůj tým a pro sebe. A každý si musí sám uvědomit, jestli na mě před dvěma roky plival a teď se z něj stal obrovský fanoušek.
Co pro vás teď představuje největší odměnu?
Když přijdu po zápase do kabiny a mezi sebou si řekneme: Zvládli jsme to, i když se nedařilo. Nemohli jsme dát góly, dvě třetiny nám to nešlo jako ve čtvrtfinále s Německem. Zápas jde do koncovky, ale my ho rozhodneme. Tým se strašně stmelí. To je pro mě zadostiučinění, hlavní motivace, proč vyhrávat. Kluci si to zaslouží, sešla se tady fakt výborná parta, kterou jsem dlouho nezažil.
Jak do party borců z NHL zapadáte vy jako extrovert a zelenáč?
Kdybych se neprojevoval, nebyl bych to já. Možná ze mě kluci, když přijeli, byli překvapení, ale rychle si zvykli, že mě slyší víc než jiné. V kabině je nás takových několik, není to problém. Nebo teda doufám, že mi nikdo nenakládá za zády, abych konečně zavřel klapačku. (usměje se)
Těšíte se teď víc na vyvrcholení šampionátu, nebo na rodinu?
Na oboje. Teď už nemá cenu řešit, kdy budu doma. V přípravě jsem se tím zabýval: Mám odjet dřív? Mám doma přespat? Teď vím, že do neděle budeme v Bratislavě. Mám stanovený termínu příjezdu, ale když už jsem tady, užívám si to naplno. Soustředím se na každý zápas, abych si pak mohl říct: Jo, byl jsem jednička a stálo to za to!
Víte, že po případném titulu by se návrat domů protáhl o zastávku na Staroměstském náměstí?
Když se udělá úspěch, přítelkyně i malý – vlastně ten ještě ne – to pochopí. Uspět na šampionátu je úžasná věc. Bere se to u nás prestižně, a když přibude zastávka v Praze, nikdo s tím nebude mít větší problém. (usměje se)
